16. listopadu 2017

TIP NA DLOUHÉ ZIMNÍ VEČERY

Nudíte se? Nekupujte si medvídka mývala, ale zahrajte si deskovou hru.

Když jsem dnes otevřel webové stránky Reflexu, nevěřil jsem vlastním očím. 
A ihned se mě vybavilo heslo "Dohnat a předehnat".  :-) 
Po něčem tak hloupém, jako byla "Pohádka o železné oponě", nebo seriálu "Svět pod hlavou", přichází mnohem vyšší level, hra s názvem "Přes železnou oponu".



Cituji z webu REFLEX: 

  Je to trochu jiná desková hra. Tahle se jmenuje „Přes železnou oponu“ a byla inspirována skutečnými příběhy lidí, kteří se v době totality pokusili dostat přes ostnaté dráty do svobodného světa. 
 "Pozvěme k té hře své přátele. A přemýšlejme, o co se hraje v této hře a o co se hrálo před takovými třiceti lety ve skutečnosti," říká jeden z tvůrců hry, publicista a spisovatel Luděk Navara, autor Příběhů železné opony. 

V tom okamžiku mě bylo vše jasné.
Vidím - Luděk Navara. Tím se vše vysvětluje.

  O revolverové články, knihy a bláboly o zlých pohraničnících již není zájem a panu Navarovi asi vyschnul zdroj příjmů. A tak opět sáhnul k osvědčenému zdroji výdělku, kterým je dřívější existence Pohraniční stráže v bývalém Československu. To se osvědčilo, z tématu PS OSH vždy L.Navara nějakou tu tisícovku vyždímal. Proč by to nevyšlo i tentokrát? Ale jinak. ("Myslete politicky, svobodník Halík. Politicky!"

 Samozřejmě, že pan Navara nemá tolik fištrónu, aby hru vymyslel a záměr realizoval. Kdepak. Opět budu citovat z článku (rozhovor s L.Navarou) v časopisu REFLEX: 

  Herní systém vytvořil mladý polský designér stolních her Karol Madaj, který je v tomto oboru již uznávaným tvůrcem ve své vlasti. Nepřirovnal bych hru k tradičnímu Člověče nezlob se, je to osobitý systém, který byl vytvořen pro toto zadání. Hra trvá asi 45 minut a může se jí zúčastnit až šest hráčů. 

  Na vzniku hry má zásadní podíl výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová. Ta dala dohromady tým.


Ecce!  :-) 
Takže, tvůrce je ve skutečnosti jakýsi Polák a prachy do toho nasypala evropská "neziskovka". Tudíž, je docela možné, že celá tahle hloupost může být placena z našich daní, které nám stát sebere, ať se nám to líbí, nebo ne. Tím se vysvětluje zbytek této záležitosti. 

  Tak či onak, pan Luděk Navara ztratnej nebude, něco mu z toho kápne a jímá mě předtucha, že si letos udělá tento "mravokárce" hezké Vánoce, nebo příští rok prima dovolenou. Inu, "po práci legraci".  

Jan Jareš · 

Za 485,00Kč je to dílo přímo zadarmo 

V diskuzi jsem se dočetl, že celou tuhle srandu si můžete údajně koupit za 485,- kč. 
To je za hubičku ne? Neberte to za tyhle peníze  :-)  

Co říci závěrem?
Budu citovat Jana Wericha: "Tohle je blbý, to se bude líbit ". 


ZDROJ:  časopis Reflex.cz
AUTORKA: Jana Bendová
FOTO:  časopis Reflex.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI. 

* Pohádka o železné oponě 

* Pohraniční stráž pod hlavou 

6. listopadu 2017

NOČNÍ LUMPÁRNA

Další příběh z roty PS Potůčky - pouze pro dospělé.

   Je nějaký všední den,kdesi mezi rokem 1964 až květnem 1966. Sloužím jako DDR a den po denním rozkaze uplývá svým volným tempem. Už jsme po večeři a četa, která má po službě, jako vždy v takových případech, může na vycházky. Vojíni ve všední den do 22 hod., poddůstojníci do 23 hod. a kdo má vzorňáka, o hodinu déle. První výkonnostní většinou nemá nikdo. 

   A tak se chlapi po rozkaze, aniž čekají na večeři rozprchnou. Průserů moc není, sem tam zarach za přetaženou vycházku. S tím je problém navázaný na příjezdy vlaku motoráku. Vlak přijíždí od Nejdku v 22:10 hod., to se toleruje. V sobotu a neděli, když je hraniční volno, vlak přijíždí směrem z vnitrozemí o půl druhé, takže se z toho nedělá věda. 

Dobové foto pohraniční roty.


   Toho červnového dne, žádný problém, všichni se vrátili z vycházky včas. Vysílám hlídky před půlnocí a mohu se oblečený s opaskem a pistolí v místnosti DDR natáhnout. Obyčejně tak do dvou hodin, pak odcházejí další hlídky na střídání. 

   Podřimuji, klepání, sedám si, vstupte! Vstupuje mazák, slušňák, jméno nepovím. Co potřebujete vojíne? Máme takový problém, nevím jak bych vám to pověděl. Žádný strach, ven s tím, nikdo se to nedozví. No to jsem si dal, takovým slibem. 

   Soudruhu poručíku, nechtěl by jste ženskou? Jak, jakou ženskou!? No víte, kluci přivezli vlakem z Horní Blatné ženskou, brigádnici, co dělá v lese, sází stromky, Polku. No a co? Víte, oni ji tam v psí kuchyni mají na stole... Cóóóó!? No jestli by jste si nechtěl vrznout.... 

Ilustrační dobové foto - psovodi z roty PS.


   Musím tedy říci, že to byla od kluků vysoká důvěra, se svěřit, ale obecně průser jako mraky. Jdem! 

    Holka leží na stole, zjevně cosi popila, od pasu dolů nahá, horní díl prádla pod bradou, na ní jeden z vojáčků a zadkem mydlí jako o závod. Nohy jí ve výšce drží čekatelé, už ji umdlévájí, stehna, bříško, prsa, vše pocákané "bílou tekutinou". 

   Tak a babo raď, co teď? Zatrhnout to? Holku vyhnat? Ale zas tak často si kluci nezašukali, určitě někteří z nich dnes přišli o panictví. Můžu jim to udělat? No a protože sám rád páchám nemravnosti, tak nebudu ani jiným kazit radost. 

   Chlapi, já nic nevím, já jsem tu nebyl, celou noc jsem neopustil kancl. A zkuste něco kecnout, že života vám peklo udělám! Jdu pryč, do toho "semenného rybníka" se mi vážně nechce. Do rána nespím, jsem napnutý. Kolem třetí se vraceli další hlídky, no a ty chtěly taky zemřít v náručí oné Polky. 

   Nad ránem zase klepání. Tak a je průšvih. Nebyl. Přihasil si to absík. Máme průser, ona nemůže chodit. Rychle organizuji s absíkem kontrolu na piketu, aby mohl vyjet terénní Gaz. Naložte ji, ať je z roty. 

   Dva ji podpírají ze stran a vedou do Gázu. Kde má boty? Někde je v tom tumlu ztratila. Hlavně, aby se Gazík vrátil z cesty v pořádku. Vrací se. Rychle do garáže. 

   Ten den, ti co měli po službě, spali jako zabití a ti, co šli do služby, se sotva šourali. No, chlapi, takovou noc vám nezapomenu. A nezapomněl jsem. 

   Vzal jsem za kolegy velitele čet výcvikový den. PŠM, pořadová, protichemická a zlatý hřeb: zrychlený přesun na 5 km. Takový zrychlený přesun, to nebyla legrace. Výstroj lehká polní, zbraň, lopatka, plynová maska, no prostě všechen vercajk, kromě tlumoku plné polní. 

   Třetí až čtvrtý kilometr v plynové masce. A vpřed, po silnici, směr Horní Blatná, vy kanci. Do mírného kopce. Běžíme, první kilometr celkem bez problémů. Druhý kilometr se to roztahuje. Zpomaluji, aby na třetí kilometr byli všichni pohromadě. Plyn, masky nasadit! Za mnou, poklusem klus. Kdo to nezažil běžet v masce, ten nic nezažil. Já to běhal moc a mockrát ve vojenském učilišti PS. Vlasy mokré obličej mokrý, po těle vám leje voda, i zadek vám čvachtá. 

   No, roztáhlo se to pořádně, někteří už nemohli a jen šli. Ale masku si nikdo netroufnul sundat. Zkrátil jsem to na 4 km. Masky sejmout! Za normální situace by všichni remcali. Nikdo ani nemuknul. Zpět jsme se vrátili volným krokem. 

   A aby ti,co byli ve službě, nepřišli zkrátka, tak jsme si to příští den zopakovali. Další, na tehdejší dobu novinka - skupinový sex, se, alespoň pokud vím, už na pohraniční rotě nepořádal. 

   Nikdo se nic nedozvěděl. Kluci si to odnesli do civilu, já však na to dosud nezapomněl. Kulisy jsem trochu upravil, ale příběh je pravdivý.



(c) AUTOR: Zdeněk Holek. 
FOTOGRAFIE: archív autora.

Zajímá vás více z této tématiky? Klikněte si: 

* Učitelka sexu 

* Nemravnosti ve vojenském stanu 

* Není žena jako žena


25. října 2017

JAK JSME RUKOVALI A ZAČÍNALI NA VOJNĚ

Pohraničářská vzpomínka na vojnu v Železné Rudě. 


  29.9.onoho roku jsem dostal od mistra v práci pracovní volno k  "... vyřízení nezbytných osobních záležitostí před nástupem na ZVS". 
   Měl jsem nárok na tři dny, ale i ten jeden jsem dostal průměrově zaplacený. Ostaní dny jsem si odpracoval. Kolem přestavovaného rodinného domu bylo stále co dělat. K večeru jsem si zašel k sousedce, která měla "pod národním výborem", jak se tenkrát říkalo, domácí holičství a kadeřnictví.      Vlasy jsem tenkrát nosil sportovně krátké, opálený krk; nemělo být neurčité zvěsti, jak nás budou na vojně kudlat, ani bych k ní nešel. Dana moji situaci odhadla více než perfektně : 
"Ten krk vezmeme krátce více do běla. Bude si Ti to tam vyjímat. Jinde dlouhé vlasy nemáš. A kdyby se to vojenským pánům nelíbilo, oni by si to upravili".

  Doma jsem si začal balit pingl - obnošené kalhoty, sešlapané polobotky, utahaná silnová bunda.. Prostě nic, v čem bych šel na Šumavu honit módu. Navíc jsem si dělal představu, že asi na vojně mají cennější oděvní součástky tendenci "... se ztrácet". Kupodivu toho nebylo moc i když jsem přihodil do tašky necesér s holicími potřebami, kartáček a pastu na zuby, mýdlo v krabičce a skleničku Pitralonu (Víme co to bylo? Pamatuje si to ještě někdo?). Starostlivá máma přihodila jen ručník. Ten podvečer byl doma hodně rozpačitý. Táta mne do žádné práce nehonil, i když jí kolem domku bylo hodně. Nikdo toho moc nenamluvil. Po večeři jsme šli všichni brzy na kutě. 
Spal jsem jako vždy normálně, brzo usnul.

  Probudilo mne až světlo za otevřenými dveřmi z chodbičky. Do mé cimerky vcházela plačící máma a za ní táta.
"Míšo, vstávej jdeš na vojnu". 
Trochu se mu klepal hlas. Nikdy jsem toho k snídani moc nebral - stačil krajíc chleba s máslem a domácí marmeládou, pár hltů čaje a bylo odbyto. Táta obřadně vycouval naší starou Oktávkou z garáže. Máma ještě měla starost, jestli mám propisovačku, abych mohl napsat. Pár kilometrů do Zdic uteklo jako voda. Rodiče museli na ranní směnu do práce. Máma pochopitelně se slzami...


  Chrchlavý amplion hlásil do nádražních prostorů na jakouže kolej přijede vlak pro povolance. Slušně jsem se tam dostavil a připletl se do cesty nějaké pracovnici ČSD. Baba jak kyrysar, modrý pletený svetr s bílými sobíky. Táhla za sebou kodrcavý čtyřkolák se spěšninami.
"Uhni, mladej!"
Uctivě jsem ji uvolnil cestu s obavou, abych neskončil pod koly šíbujích souprav. Motoráček byl příjemně vyhřátý. Dobře by se v něm pospávalo, nebýt různě hlasitých přiopilých hlasů povolanců. V Příbrami jsem jakýkoli pokus o spánek totálně vzdal. Cesta však utekla poměrně rychle; za necelou hodinu nás vítaly Volary.


  Vystupuji z vagonu a vidím na nástupišti několik pohraničníků se samopaly na zádech.
"Až tak?" ptám se sám sebe. Pak se ale utěšuji, že by to mnohem hůře vypadalo, kdyby měli ty mašinkvéry s nasazenými útočnými noži pro ti té mase povolanců v různém stupni opilosti... 

Ilustrační dobové foto: příchod povolanců do vojenských kasáren.


  "Nechceš-li si hubu pálit - musíš mlčet, nebo chválit" vzpomněl jsem si na slova Karla Havlíčka Borovského. Chválit jsem neměl co. Spíše z neznalosti. Za vstupní branou jsem odevzdal povolácí rozkaz, o pár metrů dál i občanský průkaz a za něj dostali jakousi načmáranou kratičku s našimi základními generáliemi. Pak nástup do dlouhého stanu. Tady jsem asi 6x musel opakovat svoje osobní údaje, lékaři ukázat svoji "mužskou zbraň", do papírového pytle naházet svoje svršky a spodky a za ně jsem dostal nové zelené s širokým a dlouhým rukávem, trencle.

  Konečně se mi ozval někdo neformální, přátelským hlasem :
"Co čumíš, bažant. Když už jsi ofikanej, tak padej dál! Nezdržuj provoz!" Takže krátce přistřižený vlas na krku byl přece jen k něčemu dobrý...

 Pak jsem oblékán a obouván do vycházkové uniformy. Ženy výstrojního odboru s námi měly trpělivost. Překvapila mne otázka :
"Jak se v tom cítíte, soudruhu?". V tu chvíli mne osvítil poetický duch. Měl jsem chuť odpovědět :
"Jak bych šťovík, trnky jedl. Nahý do křovího lehl." Zdvořile jsem poděkoval. Skutečně mi vybraly ty ženy dobrou míru.


  Dostává se nám i pohoštění - segedinský guláš. Můžeme si vybrat zda k němu knedlík, či jen chleba. Volím chleba - podle něj poznáš, do jakého kraje ses dostal. Byl výborný. Jak chleba, tak guláš. Vracím použitý talíř a lžíci s poděkováním. Mladičký kuchař se jen udiveně dívá : 
"Nechceš nášup? Asi jsi měl málo, když jsi ten talíř tak vytřel" Beru ještě jednu porci guláše. Skutečně byl výborný...


  Pak jsme dostali do ruky zbrusu nový vulkanfíbrový kufr. Do něj nám byly naházeny košile podle zvolené velikosti, příslušný pár letních i zimních ponožek, spodků a dalších hadrů (správně - výstrojních součástek),které jsem neuměl ani pořádně pojmenovat. Pak nástup do aut, dostal jsem se do Železné Rudy. 


  V podvečerní pátek nás uvítalo pár poddůstojníků. Zjevně byli "unaveni" předchozí službou či nějakým dalším jiným vojenským zaměstnáním. Rozvedli nás po ubytovacích prostorech, byl nám na mapě ukázán rajon ubytovacího prostoru, který jsme nesměli opustit a naposledy přivedeni k jídelně, kde pro nás byla připravena večeře. Tu si dopřálo jen asi 10% z přítomných. Po večeři pověsit unifáč do skříně a mít k dispozici jen teplákovu soupravu, kecky, pantofle a pyžamo. Na chodbě za kouře lepších cigaret už mnozí plánovali, jak s lampasáky zatočí, jak s nimi praští o zem, jak to tady všechno srovnají, jak oni jim udělají vojnu... 

Ilustrační obrázek: ložnice mužstva, nebo-li tzv."cimra".


  V deset hodin jsme museli vyšplhat na kutě a paťatý, malý desátník, zhasl světlo, popřál dobrou noc s tím, že ráno se dozvíme více. Ze tmy se ozývaly z různých míst různé zvuky - i pláč, tlumené výhružky, nesouvislé výkřiky ze spaní.


  Ráno mne kupodivu neprobudil žádný zupácký křik. Pospíchám na "onu místnost" vybavený i do umývárky. Po cestě na ložnici se setkávám zase s tím paťatým desátníkem. Kdesi jsem četl, že tito pomenší a zakrslí dovedou být zakomplexovaní hajzlíci - tedy pozor na něj. V náručí má nějaké papíry. Rozdává nám je ještě před snídaní. Máme si je přečíst, seznámit se s jejich obsahem, listy č. 3,6 a 8 podepsané před obědem odevzdat. Jak pozoruji, značná část mých soukmenovců jsou dyslektici a dysgrafici. I čtení jednoduchých (až prostoduchých) textů jim dělá potíže a pochopení jejich obsahu i problémy. 


  "Bože dobrej! To bude spolupráce!" v duchu si myslím... Po snídani je otevřená kantína-ARMA. Dá se zde koupit káva, cukrovinky, sladkosti, pohledky se známkou. Mě přišla k chuti káva s pišingrem a nutnost napsat našim domů - dojel dobře, mám se dobře, moje adresa je... 
  
   Dopoledne se táhlo neuvěřitelně pomalu. Oběd byl jednoduchý, ale dobrý. To jsem skutečně nečekal. Po něm mne zase čekalo jen to nesmírně přiblblé povídání "vojnobijců". Raději si oblékám tepláky a kecky a jdu se projít po rajonu roty. Zejména by mne zajímalo, co že je to ten "Tělovýchovný gorodek". Nic světaborného - sešikmené lavice na procvičování sklopek, betonové činky, šplh po tyči i po provaze. Vyzkouším si od každého. Stejně už jsem z té dvoudenní nečinnosti celý "rozlámaný"...

  Byl jsem zrovna na vrcholu šplhové tyče, jal se přeručkovat k lanu, když jsem byl oslovený důrazným hlasem :
"Vojíne! Dolů!" Poslušně jsem sjel tzv. "hasičákem" po laně dolů k malému paťatému desátníkovi. Jmenoval se Šafář a rozšafně se, s rukami za zády, houpal stylem "pata-špička". Jemně mne seřval, že už mne půl hodiny hledá a co že dělám na gorodku, když tady nemám žádnou záchranu pro případ úrazu, pádu či jiné mimořádné události. Vysvětlil jsem mu, že jsem nebyl poučen o zákazu vstupu na gorodek samostaným vojskům. Zacukalo mu v koutcích.

  "Jdeme!" byl jeho úsečný rozkaz. Zatlačil mne do místnosti dozorčího, kde jsem mu měl pomáhat luštit vyplné tiskopisy. Byli jsme s tím hotovi až v neděli odpoledne. K večeři byl poctivý kus salámu, dva trojúhelníčky taveného sýra a chleba.
Znamení toho, že první víkend vojny máme za sebou.


  "Denní rozvrh zaměstnání jste dostali všichni a všichni jste ho vzali na vědomí. Zítra ráno začínáme naostro! Šetřte energii, budete ji ještě potřebovat."
Ráno mne probudilo řvaní dozorčí směny : "Budíčééék! Vstávám a jedu, jedu, jedu! Nástup na rozcvičku - ústroj sportovní!" To by mi nedělalo problém. Vybíháme z brány kasáren. 

  Po asi 400 metrech začínají odpadat první - hlavně ti vojnobijci, co lampasákům ukážou, co je to vojna. Chytají se za boky, ve kterých jim píchá.
I přes tyto zdravotní potíže se ozývají hlasy smělých, že je k tomu příště nikdo nedostane ani párem volů, že se na takovou vojnu mohou,atd. Jako ateista děkuji tomu nahoře, že mi dopřál fyzickou průpravu už před "zeleným vandrem". 

Ilustrační dobové foto: vojenský úklid, nebo-li tzv.rajóny.


  Pak nástup na úklid rajonů a snídaně. Po ní rozvod do zaměstnání. Fasujeme zbytek vojenského vybavení včetně zbraní. Dopoledne na učebně začátky střelecké přípravy, seznámit se se samopalem vzor 58, jeho sborka, rozborka, znát jeho vlastnosti, takticko technická data, pro nezasvěcené : K čemu je to dobré, co to umí, jak se s tím zachází, jak se to opatruje a ošetřuje. V lavici na učebně jsem našel perko - svinutou pružinku z propisovačky. Podstrčil jsem ji jednomu z "vojnobijcům", (který tvrdil, že: "M-16 je stejně lepší, než tenhle krám"), s tím, že mu to upadlo na podlahu :-) Další hodinu v samostudiu špekuloval, kam že se má ta pružinka zamontovat... Postupně se ptal i dalších příslušníků čety a nechápal, za co se mu dostává výsměchu. Vrchol všeho byl, když se dotazoval i samotného desátníka Šafáře. Ten jej vzal k názornému plakátu, kde byl vyobrazený samopal rozebraný i s pojmenování jednotlivých částí. Pružinka tvarově podobná té z propisovačky mezi nimi nebyla. 

  Tento vojnobijec začal řvát, že má doma dvouměsíční dítě a že on tady není od toho, aby jeho děcko vyrůstalo bez otcovy péče. Desátník mu na to jen klidně odpověděl, že pokud má dítě,tak  on sám, jako velitel družstva výcvikové roky, v tom prsty, ani jinou část těla nemá, což vyvolalo v gaudeu přítomného vojska salvu smíchu. Nemohlo být jinak. 

Ilustrační dobové foto: z vojenského výcviku nováčků v tzv."přijímači".


  Úzko mi začalo být až po obědě. Desátník si mne a dalších pět zavolal do kanceláře a vysvětlil nám, že zítřejšího dne budeme jeho pomocníci při vedení rozcvičky. Běh na jeden kilometr, činnost na tělovýchovném gorodku. To všechno předpokládalo jen maličkost - my ubozí budeme ti, kteří doběhnou první do cíle kilometru, předvedeme padesát benčpresů s dvacetikilovou činkou, třicet sklapovaček s čelem až na kolena a pak šplh po laně a po tyči bez přírazu - t.j ze sedu ze země bez využití nohou ve šplhu a pak totéž, ale v rychlejším tempu s přírazem - tedy za pomoci nohou. 

  Těch dalších pět to mělo v sobě - házenkář druhé ligy dorostu, fotbalista z krajského přeboru, pětibojař začátečník a na další sportovní disciplíny ostatních si už nevzpomínám. To odpoledne na učebně proběhlo v tichu a v klidu.


  Ranní rozcvička následujícího dne vyzněla téměř komicky - 1/4 čety neobstála. Hrdinně se vzdávala snídaně ve prospěch ostatních. Po obědě opět nástup šesti statečných. Desátník nás vzal na vycházku k překážkové dráze. Sám popsal způsob překonávání jednotlivých jejich částí a také to i předvedl. Leccos bych zvládl, ale poslední potvora - stěna z fošen vysoká 2,20 m byla pro mne dost tvrdý oříšek až ořech. Naběhnout na ni z boku se mi zdálo nelogické a vyhodit nohu, která se měla kolenem zaklesnout o její horní část bylo stupidní. 

  Ostatní to zvládali, ale já jsem se držel postupu, který jsem si osvojil u mladých dobrovolných požárníků, naběhnout z přímého běhu, silný odraz, chytit se za horní okraj, rychle a prudce se přitáhnout rukama a šup - už jsem za ní. Horní fáze připomínala, že snad nad touto bariérou dělám krátce něco jako trochu šikmou stojku. Desátník Šafář dával oči v sloup. Polemizovali jsme o tom, jestli nějaký vojenský předpis ukládá, jak se konkrétně ta překážka má překonávat. Musel uznat, že "... je možno jakýmkoliv způsobem". A pak mne poslal do... No, však víte kam. Musím přiznat, že tento rozkaz jsem nikdy nesplnil. Asi proto jsem dneska tady.

Ilustrační dobové foto: vojenská přísaha příslušníků Pohraniční stráže.



  Po přísaze jsme už mohli žádat o vycházku. Pravda jen do desáté večerní, ale i to stačilo. Jednoho sobotního odpoledne jsmpe vyrazili společně s Jirkou, už si nevzpomínám na jeho příjmeni. Prohlédli si urmlčí prkna u Kapličky barabů a obloukem se vraceli do Železné Rudy. Začínalo porchávat a zatažená obloha slibovala vydatný déšť. A skutečně ho i dodala v hojném množství. Zašli jsme na krytou verandu jakési rekreační chaty ROH, kde sundali tzv."duklapláště" a setřásli nepříjemný mokrý chlad. Neušli jsme pozornosti muže, který k nám vešel z útrob chaty. Promaštěná kuchařká halena, zástěra, v minulosti snad černobíle kostkovaná, cigareta přilíplá na spodním rtu.

"Co tady děláte?"
Slušně s omluvou vysvětlujeme, že jsme se na chvilku jen přišli schovat před deštěm.
"No to vidím. Ale proč nejdete dál?" Nechápavě jsme se po sobě všichni tři dívali. 
"No pojďte. Mám tady jen pár důchodců. Už je po prázdninách, na lyže to ještě není, tak se tady skoro nudím." Vstupujeme. Pro zahřátí si dáváme grog, pak výborný kotlíkový guláš a nakonec pivo. Cítíme se tady podstaně lépe, než pod kontrolou mužů se sokolským držení těla, kteří v jiných restauračních zařízeních svým ostřížím zrakem kontrolovali naše konzumační lístky. Ostatně - tady jsme žádné na stole ani neměli.
Zaplatíme, a loučíme se. 
"Jo, kluci, když budete mít cestu, zajděte." Velkoobchodní ceny jsou pro nás lákavé. Zvažujeme tedy i další návštěvu útulné odborářské jídelny.

Ilustrační dobové foto: vojáci na tzv.vycházce v hospodě.


  Na bráně odevzdáváme vycházkové a vojenské knížky. Pomalu se vrací i další vojska z vycházky. Občas někteří musí podpírat zmožené soudruhy. Vše je pečlivě dozorčí směnou zapisováno do nezbytné knihy. Opět moje pověstné štěstí - desátník Šafář si sundavá červenou pásku pořádkové hlídky a vizuálně zaregistruje náš příchod.
"Kdepak vy dva jste nasávali, že jsem vás nikde nepotkal?"
Moc toho z nás cítit není a tak se můžeme v pohodě vzdálit z jeho dosahu. 

  Tříměsíční výcvikáč utekl jak voda. Před Vánoci zajdeme naposledy do odborářské chaty - rozloučit se. Oba dva víme, že v Železné Rudě nezůstáváme, ale počátkem nového roku budeme přesunuti na jednotky prvního sledu. Kam, to prozatím nevíme. Stačili jsme pozvednout s kuchařem-číšníkem skleničky první rundy, když tu klika cvakla, dveří letí a - Šafář vchází do dveří. Brigadýrku pod levou paží a opět to jeho rozšafné pohupování stylem "pata - špička". Jeho tříměsíční snaha byla pro něj konečně korunována úspěchem. Bezpečně zjistil, kam že jsme se chodili občerstvovat...

  S kuchařem se asi zná - tykají si a oslovují křestními jmény.
"Mohu přisednout?" ptá se desátník obřadně.
V pohodě, v dobrém rozmaru přetřásáme zážitky předchozích měsíců. Přisedají si k nám i tři důchodci se svými vojenskými vzpomínkami. Večer uplynul v pohodě. Konec vycházky se nezadržitelně přiblížil. Končíme podáním rukou a příslibem, že se zastavíme, až budeme mít cestu do Rudy. Vracíme se k poslednímu přespání. Ne sice pořadovým krokem, ale důstojně, bez toho, že bychom budili nějaké pohoršení.

Železnou Rudu jsem pak navštívil už jen jednou - s mírně prošedivělými vlasy a po více jak pětatřiceti letech.

Jenže to to už je jiná kapitola. 
Snad se trpělivý čtenář dočká...

(c) AUTOR:  Michal

FOTOGRAFIE:  Vojensko CZ 

2. října 2017

PROTOKOL O POUŽITÍ ZBRANĚ

  Tento příspěvek nebudu nijak komentovat, neboť to myslím ani není potřeba. Nechme mluvit holá fakta z 13.8.1967, kdy došlo k níže popisovanému incidentu s použitím zbraně, na hraničním přechodu České Velenice - Gmund.

  Technická poznámka: kliknutím na odkaz pod fotografiemi si můžete obrázek zvětšit. Zvětšení lze rovněž dosáhnout kliknutím přímo na obrázek.

LINK - scan č.1

LINK - scan č.2

LINK - scan č.3

LINK - scan č.4

LINK - scan č.5


LINK - scan č.6 




-------------------------------------------------

Komentář autora na závěr - screenshot z Facebooku .


18. září 2017

ŽIVOT PÍŠE PŘIBĚHY.

   Není život vždy úsměvný, veselý. Nutně k němu patří i ty chvíle nejsmutnější.  

  Měl jsem chřipku jako trám a vrchnost mi milostivě dala "bednu". Tzn. obsluhu telefonní ústředny a signálního přístroje. Po večeři volal předseda MNV z jakéhosi "Vořežprutova". Chtěl spojit velitele, ptal se, jestli u nás slouží Tomáš (příjmení už jsem zapomněl). "Starej" zrovna ten sloužil déderáka (dozorčího důstojníka). "Bedna" mi hlásila ukončení hovoru a chvíli na to se opřel velitel o futra dveří bez dveří do místnosti dozorčího roty. Očima zrentgenoval místnost a pak ukázal na mne.
"Přiveďte mi do kanceláře Tomáše. Ať příjde jak je oblečený".

  Tomáš byl novopečený svobodník, velitel jednoho z motostřeleckých družstev. Tichý, mírný, klidný. Když velel ani dva metry nebylo jeho šeptání slyšet. Zrovna v teplákách a tričku četl na kavalci nějakou knihu - ohromný knihomol. Došli jsme. Příchodovou gymnastiku v kanceláři velitel setřel mávnutím ruky.
"Tomáši, sedněte si". Chtěl jsem odejít, ale velitel jen utrousil :
"Počkejte chvilku". 


   Pak to z něj vypadlo. Chladně, věcně. Úmrtí Tomášovy maminky včetně datumu pohřbu. Odcházel s pláčem. Velitel nekondoloval, jen jsem všiml, že to jeho poplácání po Tomášovu rameni bylo napůl pohlazení. Starej měl před sebou Knihu služeb. Ta se psala obyčejnou tužkou; až po té, co všechno prošlo podle plánu se přepsaly jednotlivé řádky propiskou. Žiletkou ořezával do popelníku tužku a hleděl do tlusté velké knihy v zelené vazbě.
"Máme jeden GAZ,druhý je na generálce v Českém Dubu, třetí rozstřelil ten nový řidič. Tomáše dostaneme na vlak jen na lyžích."
Přicvrnkl mi na stole krabičku jeho oblíbených Startek bez filtru.
"Dejte mi na něj pozor. Je to nečitelný klouček. Vzal byste jeho doprovod? Pozítří pojede. Ráno bude končit dozorčího roty, půlím mu služby. Vy máte hávéčko (hraniční volno). Dostane tři plus cesta."

Ilustrační foto - rPS Nová Pec (60.léta).


  V jedenáct hodin v noci se rozsvěcovala jen nouzová orientační světla. Obešel jsem cimry,ložnice pro mužstvo. Všude ticho. Abych ten posvátný klid nerušil, měl jsem píšťalku a hilznu ( dekorační náboj) na červené pletené šňůře zastrčenou do vnější náprsní kapsy. Tomáš ležel,ale nespal. Na světlezeleném podhlavníku se rozpostírala mokrá skvrna od slz. Nevěděl jsem, co mu mám říci. Zbaběle jsem dělal, že jsem ho našel spícího.

  Byla to pro mne kontroverzní služba. Odmítnout? Ne, to prostě nešlo. 
Organizačně to bylo jednoznačné. Bílé zastíráky, lyže, na hřbet jsem si dal batoh plné polní. V ní Tomášova brigadýrka, polobotky, taška s proviantem a dvě ploché gumy s háčky. Velitel mi přidělil jako zbraň škorpiona (Sa vz.61), desítku nábojů do té malé potvůrky,plus dvakrát dvacet v dlouhých zásobnících v jedné sumce. Byla to pro mne pocta. Žel, ne u příliš veselé záležitosti. 

  Na Tomášův odjezd jsme nastoupili do vyjeté lyžnice. Mírně vlnitý terén nám nedělal potíže. Dovedla nás až na nádraží v Nové Peci. V teplé čekárně se Tomáš převlékl a přezul.

  Ještě jsme spolu pokouřili po cigaretě. Svázal jsem jeho lyže s hůlkami, popruhem od sapíku je přehodil přes záda. Přikodrcala lokálka, Tomáš mi ještě zamával z okna. Asi patnáckrát mi děkoval. Nevěděl jsem za co.

Ilustrační foto - nádraží ČSD Nová Pec (současnost).


  Tomík se ve stanovený čas vrátil. Táhl s sebou velkou krabici a naditou tašku. 
"To napekla teta. Kluci, vezměte si".
Řízky, buchty, sladké řezy - nu, bylo toho spousta. Ale nějak nám to nešlo do krku. Ani ti největší žrouti se nějak neuměli rozhýbat ke své obvyklé činnosti. Bylo to spojeno s tím, co nikdy v té chvíli neuměl definovat. Musel jsem jít příkladem. Silou jsem do sebe nacpal dva řízky, tři buchty k čaji, dva sladké řezy. Pak se pomalu začali přidávat i ostatní...

  
  Utíkaly týdny a měsíce. Přišel čas prázdnin; tedy období, kdy vojenská vrchnost povolovala příjez soukromých osobních vozidel až k závoře roty - ovšem mohlo se jednat jen o rodinné příslušníky a návštěva musela být předem hlášena. V polovině prázdnin jsem ukončil jednu z "oblíbených" služeb,tzv.přesah. Měl jsem možnost spánku do 14:30. 

  Těsně před polednem mě ale vzbudil dozorčí roty se zprávou, že mám návštěvu. V rozespalosti jsem přemýšlel, kdo že by to za mnou mohl přijet. Rodiče,ti by se ozvali předem, Jitka mi dala "kopačky" (viz jeden z mých předchozích příspěvků),a "kolena mi nikde neujely", (nevěděl jsem o tom, že bych se mohl stát tatínkem-čekatelem), takže, kdo by to tak mohl být? Nezbylo než si opláchnout čuňu, obléci se a vyjít z budovy. 

  U závory stál Trabant Combi. Strážný mi hlásil - "Ten bělovlasý pán s tou hezkou holkou tě shánějí".
Neznal jsem je. V pohodě, v klidu, po vojensku i se salutem se jim představuji.

  "Jsem Tomáš starší a tohle je to moje nejmladší dcera". Muž podal upracovanou ruku tesaře, dívenka se mi představila jako Maruška. Děvče asi tak patnáctileté. Políbila mne na tvář a rozplakala se.
"Klid Maruško. Snad jen čas to všechno spraví, ale úplně nezahojí".

  Najednou je mezi námi rozpačitost. O čem mluvit? Bělovlasý muž vyndavá z kufru tráboše velkou krabici.
"Tohle napekla moje sestra. To je pro tebe".
Pracně vysvětluji, že změny v plánu služeb se týkaly i jiných, takže i jim ta odměna náleží. Muž pokyvuje svojí hustou bílou hřívou. Rozpačitost přetrvává. Až do doby, než z roty vyběhne Tomáš. 
"Máš vycházku. Převlékni se a pojedeme".
Tomáš mi tu vycházku vyjednal sám, velitel podepsal. Nešlo odmítnout, jako tenkrát v zimě za velkého sněhu...

  Sjeli jsme do Nové Pece. Poseděli v restauraci, oba Tomášové mi ukazují fotografie, přestavovaný rodinný domek, záběry z přísahy Tomáše, oslavné posezení u příležitosti jeho povýšení. Muž zde na fotkách má ještě jen lehce prošedivělé vlasy, vedle něj sympatická usměvavá paní. 


Přišel čas rozloučení. Děvče si srdnatě sedlo za volant. No tak to jsem špatně odhadl její věk,když už má řidičák.

S Tomášem pomalu vyšlapáváme kopec na rotu. Přemýšlím a nakonec mě to nedalo. Vracím k barvě vlasů Tomášova otce.
"Tak ty jsi si toho všimnul?" 
"Takhle otec zešedivěl během pár týdnů..." 

 



(c) Autor příběhu: Michal. 

CHCETE VÍCE PŘÍBĚHŮ OD TOHOTO AUTORA? Klikněte si na odkazy. 

1* Jak jsme od dívek dostávali "kopačky".  

2* Moje nejkrásnější Vánoce na vojně. 

3* Návštěvy.

3. září 2017

SLUŽBA NA ŽELEZNIČNÍM HRANIČNÍM PŘECHODU

Vzpomínky psovoda - OPK Horní Dvořiště 1965 -1967.

Sloužil jsem na Oddělení pasové kontroly (OPK) Horní Dvořiště jako psovod. 
Četa OPK se skládala z tří družstev. Výzbroj: samopal Sa vz.58, v zásobnících 40 nábojů. Pistole ČZ vz.50 v zásobníku 4 náboje. Signální pistole + náboje (tzv.světlice) 

  Družstva se střídaly po 12 hodinách, ranní od 7:00 do 19:00 a noční od 19:00 do 7:00 hod. Náš úkol byl kontrolovat nákladní vlaky směrující do Rakouska a dále do Itálie. A vlaky jezdící k nám. Soupravy do Rakouska a zpět protahovala naše parní lokomotiva (pětikolák později čmelák).     


Dobové foto

  
  Osobní doprava, to byly dva vagony, přidané k nákladní soupravě jednou za 24 hod. z Českých Budějovic do Lince (Linz) a zpět. Naším úkolem bylo vyhledávaní ukrytých osob a pašovaného zboží. Doprovod vlakových souprav z nádraží na státní hranici a zpět. Prohlídky probíhali v prostorách kolejiště nádraží. 


Dobové foto


  Psi sloužící na pasových kontrolách měli základní výcvik a navíc prověřovací výcvik - to znamená vyhledávaní ukrytých osob v nákladních vlacích. Každý vlak prověřovali dva psi. První procházel pod soupravami a po prohlídce vlaku pes prověřoval levou stranu kolejiště a psovod pravou stranu. Po příchodu na výkolejku (vysvětlení pojmu výkolejka - bylo to železobetonové monstrum které obsluhoval určený nádražák pod dohledem hlídky z roty a nasouvalo se to do kolejiště), která se nacházela v prostoru drátů (signální stěny), se setkal psovod s hlídkou z roty a pak se spolu se psem vrátil asi 100m zpět, tam byla nad kolejemi lávka a z té se střežil prostor kolejiště směrem do vnitrozemí. V případě narušení střílela hlídka světlicemi signál k zastavení vlaku. 


Dobové foto


  Druhý psovod s pomocníkem, který nosil žebřík a lávku, a z výšky kontroloval otevřené vagony ze shora (metrové dříví, uhlí a jiné sypké materiály),proto ten žebřík. Lávka se používala tam, kde vzdálenost mezi vagony byla větší, jinak pes běžně přeskakoval z vagonu na vagón. Když byly vagony kryté, tak pes větřil u dveří. 


  Psovod taky kontroloval na své straně neporušenost plomb. Na druhé straně soupravy, souběžně se psovodem, postupoval velitel hlídky a kontroloval druhou stranu vagonů. V případě porušení, nebo chybějících plomb prováděli detailní prohlídku, po které byl vagon zaplombován za účasti důstojníka PS, celníka a pracovníka ČSD. Druhý psovod postupoval za prvním tak, aby nerušil práci prvního psa. Zbytek prověřovací skupiny postupoval za druhým psovodem asi ve vzdálenosti 3 vagony, to byl ten výše uvedený důstojník, celník a nádražák.  


Dobové foto


  Sloužili jsme 12 hod služby. Někdy to bylo v pohodě, ale jindy vlak za vlakem. Psi běhali po žebříku jak po promenádě, nejhorší pro ně byl koks, volně ložené brikety, to jejich tlapky hodně trpěly, vlčí paspárky se při poškození operovaly na veterině. Pes, co dělal spodek soupravy - vagony jsou odspodu samá kolomaz a do toho závěsné oka spojovacích táhel, si taky užil. A to vše na nádraží kde probíhá běžný provoz. 


   Psovod sloužící na denní směně se postaral o psi co sloužili v noci (odvedení do kotců, krmení apod.). Mezi psovodem a psem vzniklo zvláštní pouto. Představte si parní lokomotívu, kravál, pára, kouř... A on zůstává klidný a dělá svoji práci.


Dobové foto


  A jenom dovětek ke službě u OPK. Naše služba byla odlišná od služby na rotě PS, protože jsme byli cizincům na očích. V roce 1966 jsme jako první začali nosit novou uniformu (tesiláky místo kopřiv). Nebyla žádná buzerace, protože jsme šli ze služby do služby. Občas po službě jsme zašli na pivo, zadním vchodem, do nádražní hospody. A když jsem měl vycházku, tak do ty samý hospody, ale předem. Anebo, asi dva kilometry, do vesnice, kino a opět hospoda. 




  Nekouřili jsme žádné drahé cigarety,ale koupili tabák (Taras Bulba a Kapitán) smíchali v poměru 1:1 a balili "kombajnem" nebo si cpali dutinky. Tak taková jsme byli „elita“  :-)  


Youtube video - OPK Horní Dvořiště 

VIDEO v lepší kvalitě (480p): klikněte zde


(c) Autor + fotografie: Anton 

Děkuji tímto za svolení publikovat text a dobové fotky na weblogu Pohraničník. 





 Zajímá vás více na téma železniční doprava ČSD a státní hranice ČSSR? Klikněte si: 

*** Vlakem za dráty 

*** Nádraží Železná Ruda - Bayerische Eisenstein 

*** Železniční doprava Berlin Ost West  

*** Vlakem do Českých Velenic 

1. srpna 2017

UČITELKA SEXU - LETNÍ POHRANIČÁŘSKÝ PŘÍBĚH

🔃  ČTENÍ POUZE PRO DOSPĚLÉ ČTENÁŘE!  🔃


  Když pan Goszij v roce 2013 či 2014 označil a vyfotil budovu prvorepublikové celnice, jako 13. rPS Potůčky, v úseku 3. bPS, tedy Karlovarské brigády, tak se mě ta neznalost dotkla a současně ve mně vzbudila vzpomínky na krásné, ale namáhavé noci v tomto domě prožité. 


Dobové foto - 13.rPS Potůčky.


  A vlastně byla příčinou, která mě na tyto stránky donutila vstoupit. Nikdy jsem takovou ambici neměl. Ale mé vzpomínky jsou tak silné, že mohou i někoho oslovit. Jestli o to budete stát, tak Vám o tom povyprávím. 

  A pokud si řeknete, že jsem sexuální maniak, tak klidně stránku zavřete a hrajte hru na slušňáky. Ale já byl tehdy mladý a plný touhy po nových prožitcích. Na tento zážitek jsem nikdy ani na chvilku nezapomněl a když jedu kolem domu, do bazénu, vše vidím před sebou vnitřním zrakem, jako by se to stalo včera a to i včetně podob aktérů. 

  Bylo to někdy začátkem léta 1964 až 1966. To se v lese obžínají malé lesní stromky od trávy, aby mohly dýchat a pak následuje sázení nových sazenic lesních stromků. K této činnosti jsou samozřejmě nutné pracovní síly. A protože to nebyla práce pro chlapy, tak ji dělaly ženy. Místní i ze vzdálených míst. Lesáci je převáželi z místa na místo dle potřeby z výchozího místa, které v Potůčkách byla lesácká ubytovna, tedy dům výše zmíněný. 

  Bydlely tu v tom čase pouze ženy. Mladší, starší, hezké i nehezké, lákavé i odpudivé. Prostě všehochuť, ale všechny za výdělkem. 

  Ovšem s kulturou to bylo velmi slabé. Co měly dámy dělat, chodit do hospody Na Haldě ? To dělaly tak dvě tři, zbytek posedával na ubytovně anebo špacíroval po vesnici. Televize byla v Potůčkách problém, nebyl signál. Chytnout se dala pouze DDR Fernsehen, ale německy uměla pouze část místních. 

  A tak lesáci dohodli na brigádě PS v Karlových Varech možnost, aby dámy mohly chodit k nám, na rotu, na promítání filmů. Filmy nám chodily vlakem, tak třikrát týdně. Na promítání byla účast nízká. Ale, když byly náhodou filmy americké, nebo francouzké či italské a to bylo dost často, (Francouzi tenkrát frčeli), tak k nám do bývalého hotelového sálu, jinak kinosálu, se mohly přijít pobavit. A některé tak rády činily. To pak v kinosále bylo narváno, kluci je mohli alespoň očumovat. 


Orientační mapa - pohraniční obec Potůčky.


  Mezi těmi mladšími chodily dvě, sice věkově nerovné, ale zjevně kamarádky. Později zjištěno, že ta, asi třicítka, je Maruška a ta mladší,cca sedmnáctka, Anička. Tehdy to byla běžná jména, dnes by rodiče váhali. 
Když skončil film, kluci museli do služby, nebo po službě spát, jsme vždy pokecali. A časem to kecání bylo familiárnější, byli jsme si, my tři, bližší, až dobří známí. A holky když šly z roty, se vedly pod paždí, jako nerozlučné kamarádky. 

   Bydlel jsem,ač důstojník, v podkroví roty PS. Býval bych je pozval na pokoj, ale bylo to ve vojenském objektu. Vojáci by čuměli, byly by drby a bohvie, čo by na to velitel. Až to došlo tak daleko, že jsem dostal pozvání na mejdánek, na ubytovnu, přímo od holek. To se nedalo odmítnout, to bych byl srab. 

  S prázdnou se nechodí, tak jsem koupil litrovku červeného, polosladkého, asi to byla Frankovka. Od Milánka, našeho kuchaře, jsem si nechal nakrájet tak třicet deka turistického salámu, hodil se do civilu a byl připraven na soutěž, kdo z koho. 

  Bylo tak k osmé hodině a kráčím si to vesnicí, přes rameno chlebník lehké polní s dobrotami a těšení v duši na věci příští. A věci příští mě zcela jistě nezklamaly. 

  Jsa dříve informován, pronikám do otevřeného domu, do patra a klepu na dveře číslo osm. Trvá to jen chviličku, dveře se otvírají. Ve dveřích Maruška, nastrojená, vyšprlená, trošku macanda, halenku přes ty čtyřky napnutou k prasknutí. "Ahoj, pojď dále", přes rameno ji vidím černovlasou Aničku. Trochu ve mně hrkne, zase jsou dvě? Ale všechno dobré, když je konec dobrý. Pokoj je celkem stroze zařízený. Dvě postele, šatní skříň, dva noční stolky, stůl a dvě židle, třetí vypůjčená. Na stole tranzistorák, hraje německou muziku, české stanice zde nejsou. V pokoji je ještě umyvadlo, velké zrcadlo a to tak asi vše, no tak jako na ubytovně. V pokoji celkem pořádek, holky si daly záležet. 

  Vítám se i s Aničkou a beru pozvání ke stolu. Holky se nedaly zahanbit, ze skříně vyndávají také lahvinku, to samé i já z mé lehké polní. Tak, jaké si dáme? Navrhuji červené, to jejich bílé necháme, až budeme mít upito. Vinné skleničky nemají, ale hořčičáky taky stačí. A tak pohodlně sedíme, klábosíme, rozebíráme poslední francouzský film. 

  Rozlévám červené. První na ex, na zdraví. A mohl bych, dámy, to vaše bílé? To víš, že mohl, koumám co bude dál. Už jsme si potykali. Pilně dámám dolévám, sám se šetřím, dámy koupily ryzlink a o něm se říká, že i kyselé je veselé. Dámy pouští rádio silněji, tak na střídačku potančíme. Kurňa, ta Maruška má ale koziska, na těch se to tančí. Je po desáté, stmívá se, už na sebe tak dobře nevidíme. V protějším obchodě, u Mízlů, už svítí světla ve výkladech. I ta trocha světla ale stačí. 

  Už máme upito, holky víc, od stolu sedáme na postele. Pomalu začínám Marušku objíždět rukama. Nebrání mi v tom. Anička sedí, napůl leží, na vedlejší posteli a pokukuje. Maruška opětuje moje snahy. Začínám na halence, pěkně jeden knoflíček za druhým. Už vyskočila podprsenka. Bože, to mě ochraňuj! "Kamarád" mi mocně napíná kalhoty. Kladu zásadní otázku, což jsem dělal vždy: "Maruško, nechtěla by jsi se milovat"? Odpovídá mi kývnutím hlavy. "Ale co z Aničkou", ptám se? Nic ona nebude koukat. Jdu do toho! 


Ilustrační fotografie


  Za chvilku jsme tak jak nás Pánbůh stvořil. Prsa jsou už na svobodě a radostně koukají na svět. Ruce mi na ně nestačí. Jedno je do dvou rukou. Během okamžiku je zbytek šatstva na nočním stolu. Ruka vpřed! Sjíždí do údolí stínů. Nachází radost. Hřiště je již řádně navlhčené. Už ani nic nemusím dělat, už na mě hledí nohy do V. 

  A co Anička, pořád opřená a pořád pokukuje. Ale co, to teď nehraje roli. Rozhrnu roští a během mžiku padám do hloubky těla. Nečekám, kopuluji. Na hřišti to nádherně klouže, asi se tu dlouho nikdo neproháněl. Tlačím, převalujeme se na bok. Teď, teď, to je to pravé. Ruka má přístup do místa rozkoše, hledá, nachází, usilovně laská. Doženu věc až na okraj orgasmu a ustávám. A znovu a znovu. Už nemohu vydržet, dokončuji akci, ruka zrychlí, tělo partnerky se vzpíná, obří orgasmus. Jen tak, tak jsem stačil vystoupit z rychlíku. Moje "bílá krev" letí směrem k Aničce. Anička hledí a vidí. 

  A teď chvíle odpočinku. "Vezmi si ručník, utři se Zdendo". Už jsme se vydýchali, něco žvatláme. Dopíjíme ryzlink, už nevadí, už lahodí. Pololežíme, polosedíme. 

  Maruška povídá: "víš Zdeno, my máme takový problém, potřebujeme, abys nám pomohl". Proboha co je to! Ale povídám protějšku, "problémy jsou od toho, aby se řešili, ven s tím". To, co jsem se dozvěděl, mi nebudete věřit, ale ani já jsem nevěřil svým uším, "Anička je moje kamarádka, je jí sedmnáct a ještě neměla chlapa, nepomohl by jsi nám s tím"? Do boha, jak? "No, že by jsi to s Aničkou zkusil. Jsi docela pěkný kluk, jí se líbíš. A ona ještě nemá žádné zkušenosti. Ona je ještě panna", dí Maruška. "Nemusíš mít strach já ji poradím". No jo dámy, teď jsem skončil, dejte mi chvíli pauzu. 

  Ztratil jsem iniciativu, stal jsem jen "penisem k použití". 
"My se o tebe postaráme - Aničce říká velitelka Marie, "a teď se svlékni". Netrvá to dlouho a Anička je taky jak ji Bůh stvořil. Za ruku jsem vytažen z postele k umyvadlu, před zrcadlo. Maruška mě bere do ruky, a když v zrcadle vidím ty velká prsa a kmitající ruku, ani se nemusí moc snažit. 

  A teď, všichni co jste byli na vojně a víte co je IMZ - instrukčně metodické zaměstnání. Ale v sexu jste asi žádné IMZ neabsolvovali. Vedoucím zaměstnání - Maruška. "Aničko, víš, když mužský hned nemůže tak uděláš toto". A sjíždí do pokleku, jsem vyvalený jako myš, už ho má v puse. Můj životně první orál! Názorně předvádí a povídá, "budeš to dělat tak dlouho, dokud nebude akorát". Už jsem akorát. 


Ilustrační fotografie.


   Maruš spěchá na postel a nohy tvoří opět písmeno V. "Na mě pojď!". Než se nadála jsem uvnitř, ale kopulovat mě nenechala. "Tak Ani, a teď pojď místo mě". Anička se stydí, ale uléhá, Maruška jí více roztahuje nohy a urovnává "houští". A teď pojď ty, (to jako já). Zaklekám, ale již jsem Marií uchopen a veden k cíli. Jsem nasazen na pravé místo, ale jde to jen kousek. Ruka Marie pracuje na mém penisu, je na prasknutí. "Tak a teď zatlač". Jde to ztěžka. Náhle zakvílení. Jsem v domečku. "A teď s ní dělej to co se mnou". Tak se činím. Vrchol na sebe nedal dlouho čekat, ale Anička nic. Prý hlavně, že už to má za sebou. Myjeme se. 

  A tak to trvalo dva až tři týdny, než dámy dostaly menzes. Pak už jsem se jim vyhýbal jako malý klučina, i když docházely na rotu na promítání filmů. Trvalo to tak dlouho, než skončilo sázení stromků. Anička byla ze vsi, zdravili jsme se, ale už jsme spolu nikdy nic neměli. Byla štíhlá jak proutek, teď je z ní prý pořádná hospodyně. O Marušce jsem už nikdy neslyšel. 

Tak to byly moje vzpomínky na chybně označenou 13. rotu PS, pane Gotsziji. 


Místo činu - "Dům hříchu" v současnosti.


(c) Autor: Zdeněk Holek


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE NA TÉMA  "Děvčata, slečny - prostě ženské" ? 

Klikněte si pro příběhy s obdobnou tématikou: 


"Nemravnosti ve vojenském stanu". 

"Není žena jako žena". 

"Jak jsme dostávali kopačky".