15. května 2018

NOČNÍ HLÍDKA

  Jeden z mnoha běžných příběhů, které se den co den, noc co noc, odehrávaly na státní hranici Československa, kdy neječela siréna pohraničního poplachu, noční oblohu neosvětlovala záře světlic a ani se neozývalo divoké staccato střelby samopalů či štěkot služebních psů. Neboť těch obyčejných dnů a nocí ve službě bylo mnohem více, než těch dobrodružných. 


   V úterý 19. ledna 1965, vzbudil o půl druhé v noci pomocník dozorčího Pohraniční roty
Podlesí dva vojáky 1. čety, svobodníka Janíka a vojína Trnku, aby se připravili do služby.
Venku je ale pořádný samec,“ řekl.

   Pro oba rozespalé vojáky znamenala tato informace obvyklé dilema, zda se teple obléci
na úkor pohyblivosti, nebo spíše snášet zimu a riskovat nachlazení. Jako obvykle zvolili
ale raději tu teplejší variantu. Svlékli pyžama a vyměnili je za trenýrky, podvlékačky,
teplé tričko, košili, teplé ponožky, vatované vložky, maskáčovou uniformu, boty kanady
a bílé maskáče.
  
   Zabaleni v několika slupkách oblečení sešli do strážnice v přízemí, kde jim dozorčí vydal
samopaly a zásobníky s ostrými náboji ráže 7,62x39 mm, pouzdro se signální pistolí a
třemi světlicemi, polní pojítko a pouta. Překontrolovali si stav baterií ve svítilnách a
několik minut před druhou hodinou ranní vstoupili do kanceláře dozorčího důstojníka,
který jim vydal bojový rozkaz k ochraně státní hranice s heslem a dalšími instrukcemi.



   Při cestě po zasněžené úzké pěšince mezi kontrolním pásem a signální stěnou, kontroloval velitel hlídky, svobodník Janík, který šel se psem jako první, neporušenost kontrolního pásu a druhý člen hlídky, vojín Trnka,kontroloval signální stěnu.

  Na nočním stanovišti seděli na jednom patře strážní věže, ke kterému až dosahovaly
sněhové návěje, přesahující výšku dvou metrů a zcela skrývající signální stěnu.
Nepřerušovaná sněhová plocha tím tak souvisle spojila českou a německou část území
v jeden celek, na jejímž konci se v dálce krčilo několik tmavých domků německé osady
Halbemeile.

   Byla jasná mrazivá noc, jaké v těchto výškách přes 900 metrů nad mořem bývají. Přes
celou, smogem nezamořenou oblohu, se klenula Mléčná dráha, plná velkého množství
zářících hvězd a Měsíc, který se nacházel zrovna v úplňku, ozařoval svým namodralým
světlem keře a stromy, vrhající na zem bizarní stíny.

  Pohraničníci seděli mlčky vedle sebe, oči zabořené do okolní noci. Pozorně naslouchali
všem zvukům a také pes, sedící se vztyčenýma ušima vedle nich, větřil a nasával okolní
pachy.

   Noční, až téměř třicetistupňový mráz jim bolestivě spaloval rty, uši a konečky prstů, bodal do tváří a oběma začínala být zima. Myšlenky na hřející kamna, horký čaj a vyhřátou postel byly stále neodbytnější.

   „Kurev sedm, každá jiná“, přerušil Trnka tichým zaklením ticho, zahřívajíc si dýcháním
zkřehlé ruce. „Co jsem komu udělal, že tu musím tak trpět!“
Copak? Snad ti není zima?“ optal se ironicky Janík. „
Strašná. Vždyť je to tady horší než na Sibiři, nebo v třiačtyřicátém u Stalingradu.
Jak tady ti Němci mohou žít? Já kdybych nemusel, tak tady nejsem ani minutu!“ ukázal
Trnka zkřehlým prstem na německé Halbemeile.

   „Také si zvykneš. Člověk si zvykne na všechno. A počkej,až to tady uvidíš na jaře a
v létě, kdy to všechno krásně kvete a voní. A až asi do roku1953 zde také stávalo několik
domů malé české vesničky Mílov, po které se to tady jmenuje.“ poučoval Trnku zkušenější Janík. 




Stejně bych tady nebydlel ani za zlaté prase. Do hospody je daleko a žádné ženské
v okolí. A ta zima je tu přímo příšerná. Měl jsem si raději vyběhat modrou knížku jako
někteří moji vykutálení vrstevníci. Za ty dva roky vojny jsem si mohl vydělat na auto a
prohánět v něm doma holky.“ remcal nespokojeně Trnka
Tak proč jsi to neudělal?“
Protože bych se musel stydět. V naší dědině a i u nás v rodině byli všichni chlapi na
vojně a ve válkách. A když jsem byl malý, tak mi dědečci o svých zážitcích z 1. světové
války vyprávěli večer místo pohádek. Těm, které nevzali na vojnu se u nás říkalo kriplové
a byli považováni za něco jaksi méněcenného, protože měli nějakou tělesnou nebo
duševní vadu; anebo to byli podvodníci. Jít na vojnu se prostě považovalo za
samozřejmou povinnost. Že budu ale takhle trpět, to jsem netušil.“ pokračoval Trnka.

   „Můžeš být ještě rád, že dnes nefouká žádný vítr; to bys teprve poznal, co je to zima.“
řekl Janík.
Jestlipak se nám někdy někdo za tohle odmění, nebo alespoň poděkuje?“ zeptal se Trnka.
„To nečekej ani náhodou. V Čechách to už tak nějak historicky chodí, že se zásluhy
trestají a padoušství odměňuje. A ti protekční modroknížáci si určitě nějak zařídí, jak
skrýt svoji vlastní hanbu naší dehonestací,“ odpověděl Janík.

   Přerušilo je pípání polního pojítka. Janík je zvedl a pozorně naslouchal. „Provedu!“ řekl po
chvíli do sluchátka a otočil se k Trnkovi: „Máme prověřit úsek u patnáctky. Je tam zkrat.
Tak rychle! Alespoň se trochu zahřejeme!“

   Seskočili z věže, připnuli lyže a se psem na dlouhém vodítku vpředu se rozeběhli směrem
k asi 2 kilometry vzdáleným Holubím skalkám nad Českým Mlýnem, kde stála v noci
neobsazená strážní věž „Patnáctka.“ I když takové kontroly prováděli už mnohokrát,
nikdy nevěděli, co je přitom může potkat. 

   Ostražitě a s napnutými smysly, připraveni k okamžité reakci, běželi co možná nejrychleji
podél signální stěny, pozorně kontrolujíc její neporušenost a každou nerovnost a stín
v zasněženém kontrolním pásu. Až téměř u strážní věže narazili na zvířecí stopy, mířící
do Německa. Na první pohled vypadaly jako psí, ale při pečlivějším vyhodnocení, podle
otisku dvou k sobě stočených prostředních drápů tlapek usoudili, že se jedná o stopu
lišky. Potvrdil jim to i chomáček rezavé srsti, zachycený na pokrouceném drátu signální
stěny. „Jestlipak mají v Halbemeile slepice? Budou si je muset více hlídat, když tam teď
mají škodnou!“ prohodil trochu zlomyslně Trnka.

   Unaveni, ale už trochu rozehřátí předchozím během se pojítkem znovu spojili s rotou,
kam tuto událost nahlásili dozorčímu důstojníku. Opravili pokroucené dráty signální stěny
a zahladili stopy v kontrolním pásu. Potom se znovu spojili s rotou a několikerým
zkratováním drátů ověřili správnou funkci opravené signální stěny. Pak se opět za stálé
kontroly signální stěny a kontrolního pásu vydali mlčky na zpáteční cestu k rotě, kde na
ně čekala snídaně, několik hodin spánku a další služba.

  Jejich noční hlídka, jakých probíhalo na státní hranici bezpočet, skončila. Nepodobala se
zhola v ničem noční hlídce ze slavného Rubensova obrazu. Nebyla v ní žádná pompéznost
a vznešená gesta, žádná hra světla a barev, žádné vlajky, krásné slavnostní oděvy a
blýskavé zbraně. Byla jen tma, zima, únava, a pocit odpovědnosti... 




(c) AUTOR: Zdeněk Holek

2. dubna 2018

HRANIČNÍ PŘECHOD - POVÍDKA

Vážení čtenáři weblogu Pohraničník, jistě jste už slyšeli rčení, že "změna je život".
   
   Proč se o tom zmiňuji? Důvod je prostý. Tentokrát se na našem pohraničářském webu nebudeme vracet do minulosti,do časů studené války na státní hranici, ale nahlédneme, tak trochu ve stylu science-fiction, do budoucnosti, která se v tomto příběhu jeví poněkud hrůznou. Ale, pokud se díváme na to, co se dnes děje v Evropě, zejména té západní, není to, jako budoucí realita, zcela vyloučené.

Neříkám, že to tak nutně musí být, nikoho nepřesvědčuji. Názor si utvořte sami.

   Přenesme se tedy na hraniční přechod Rozvadov, na přísně střeženou hranici mezi Konfederací V4 a Islámským chálifátem Germanistan a pohleďme na hypotetický výkon služby pohraničníků v temné době, která možná přijde.  


Geschichte "GRENZÜBERGANG" auf Deutsch:  https://tinyurl.com/y7n9zuzq

Ilustrační obrázek.

   Je hluboká a deštivá letní noc, kterou navíc prolamují ostré závany studeného větru. Říkám si, kdepak je asi to globální oteplování, před kterým levičáci, kdysi varovali, ale nemohu se tím moc zabývat. Běžím se svým týmem vystřídat na hraniční přechod v Rozvadově večerní směnu personálu. Celé okolí je osvětleno jen světlomety, které pravidelně křižují pokácený obzor. Prý tam, kdysi býval les, ale z bezpečnostních důvodů musel zmizet. Škoda. Další důsledek celé téhle šílené situace.
  Procházíme krátkým železným tunelem a nad hlavami nám po lávce prochází
po zuby ozbrojení pohraničníci. Slyšíme štěkání psů, pípání senzorů, troubení stovek aut a uštěpačné rozkazy vojáků, kteří chrání naši hranici před triumfujícím islámem, který je na svém tažení ze Západu.

   „Valdasi, seš novej, takže budeš jen v palebné podpoře. Tam zatím nemůžeš nic zkazit,“
nařizuje mi kapitán Wisznewski, který jde v čele pětičlenného týmu a připevňuje si k helmě termovizi. „Rozkaz, pane,“ potvrdím a po pár desítkách kroků se zastavíme u stažené závory, kde už čeká minulá směna. Stejně tak se střídají směny u sousedních bran, přesně o půl noci je vyměněna posádka na dvacítce rozvadovských přechodů. A my obsazujeme právě nyní jednu z těchto hraničních bran.
   Velící důstojníci se spolu baví, Wisznewski přebírá od kapitána Štěpánka hlášení a rychle se loučí. Minulá směna už si chce evidentně odpočinout. Stíny v černých uniformách se kolem nás mihnou a my zaujímáme jejich místo.
   Já udělám pár dalších kroků a vidím světlomety osvícenou silnici, která je obsazena kolonou aut. Před každou z bran se táhnou dlouhé kolony aut. V podstatě nekonečné, neustálé se slévají, protože každý kdo má auto, prchá přes tyhle přechody směrem do Konfederace. A nejen ti, co mají auta. Další brány jsou i pro procházející nebožáky.
Ilustrační obrázek.

   „Matěji, bereš si strážní budku a monitorování oblasti drony. Renato, ty hledej zakázané
materiály, výbušniny a podobně a Marek mi pomůže s prověrkou pasažérů. Napoj se na evropské archívy, ať víme, co nám to sem jede.“
„Kolik tu tak obsloužíte aut denně?“ ptám se a Wisznewski jde k nějakému vypínači na
stěně.
  „Dřív to bylo dost slabé. Kontrola auta trvala dvacet minut, ale s nasazením dronů,
termovize, napojení na datový archív a dalšími novými serepetičkami se to zkrátilo na pět minut. Asi pět tisíc aut denně, jen tady v Rozvadově, ale je pravda, že tohle je největší z hraničních přechodů.“
   Rozhlížím se po okolí a dívám se na nové a rozestavěné hraniční opevnění. Zatím je jen
v plenkách. Betonové stěny, ostnaté dráty, elektrické ploty, světlomety, automatické kulomety, psovodi, obrněné transportéry a pěchota. Prý tu do pár let budou grafenové stěny, které mohou přečkat i výbuch atomovky, ale spíše jen posílí hraniční jednotky, postaví další ploty a zvýší betonovou zeď.
    Grafenové technologie na tohle nebudou používat, i když bych se pak cítil bezpečněji.
„Hej, Valdasi!“ okřikne mě Wisznewski, který tím knoflíkem přepnul světla na stěně
z červených barev na zelenou a dal tak signál stojícím autům, že mohou jet dál.
    Postavím se na okraj silnice, v ruce sonogun a zbraň připravenou k použití, pokud by snad došlo k obtížím. Wisznewski mává na přibližující se auto. Je to sedan, který opatrně zastaví před železnou závorou. Já přijdu k Wisznewskému a snažím se předstírat, že ho kryji, ale ve skutečnosti jsem zvědavý, co se bude dít.
   V sedanu sedí za volantem vystrašený a nervózní muž, který křečovitě svírá volant. Na tváři má strniště a vedle něho sedí žena. Oba třicátníci a na zadních sedadlech spí dvojice dětí.

„Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán a muž tak neprodleně učiní, zatímco Renata obchází
vůz s detektorem výbušnin a zbraní. Důkladně kontroluje každý kousek auta a kapitán pokračuje ve výslechu muže. „Jméno, příjmení,“ nařizuje.
„Gerhard Molke.“
Kapitán zadává jméno do PDA a tam mu vyjede osobní složka toho muže z evropského
archívu. Nyní začíná prověrka.
„Narozen 27. ledna 1994?“ ptá se kapitán.
„Ano.“
„Místo narození Heidenheim?“
„Ano.“
„Trvalé bydliště v Ansbachu?“ jsem překvapen, protože v datapadu je jiné trvalé bydliště.
„Ne,“ zvolá překvapený řidič. „Mannheim.“
„Správně. Zkoušel jsem Vás. Dosažené vzdělání?“
„Magistr, obor kybernetika.“
„Kapitáne,“ ozve se Renata. „Auto čisté,“ kapitán přikývne.
„Vaše poslední zaměstnání?“
„Zástupce ředitele kybernetického oddělení mannheimské polytechniky. Se svým týmem
jsem se zabýval syntézou antivirových programů a umělé inteligence pro dokonalejší protivirovou ochranu počítačů.“
„Proč jste skončil?“
„Polytechnika podléhala příkazu o uzavření vysokých škol.“
„Příkaz o uzavření vysokých škol?“ opakuji překvapeně.
„Ticho!“ okřikne mě Wisznewski.
„A Vaše žena?“
„Hedvika…“ muž se odmlčí.
„Hedvika Molke?“ ptá se kapitán, který si ji mezitím vyhledal. Řidič přikývne. „Mám zde
informaci, že pracovala pro nadaci Němci proti nenávisti, a ze své pozice se podílela na zákazu bádenské sekce Alternativy pro Německo.“
„Ale to už je spousta let,“ vyhrkne řidič.
„Pět let. To zas taková spousta není.“
„Byla to chyba, už to pochopila, velká chyba.“
„A jak to pochopila?“
  „Přišla o práci v rámci genderové restrukturalizace. Její pozice byla považována za příliš
mužskou a nevhodnou k setrvání a…“
   „Přišla o práci?“ odsekne Wisznewski a dívá se na sedící ženu. „Jaká chudinka. Seznamy,
které její nadace uveřejnila, dohnali desítky lidí k sebevraždám a desítky dalších byli zavražděni pouličními migrantskými komandy. Z rozkazu Rady konfederace umožníme Vám a Vašim dětem vstup na území Konfederace, ale pokud jde o Vaši ženu, má dvě možnosti.
   Vstoupí společně s Vámi, ale okamžitě bude zatčena a postavena před soud za zločiny, kterých se dopustila, anebo zůstane tady v Německu a sežere si, co si navařila.“

„Mohu si s ní promluvit?“ ptá se řidič.
„Pospěšte si,“ nařídí Wisznewski a popojdeme o kousek dál. „Příkaz o uzavření vysokých
škol, si se ptal?“
„Ano, pane kapitáne.“
  „Když před pár lety převzal Bundesrat moc v Německu, aby zabránil vítězství Alternativy
pro Německo, začal se postupně fušovat do všeho a před pár týdny byl vydán příkaz nového ministra školství za zelené, že všechny technicky a přírodovědně zaměřené vysoké školy budou uzavřeny na dobu deseti let, aby se vzdělání Němců snížilo v průměru na úroveň vzdělání islámských kolonizátorů.“
„Děláte si srandu?“ kapitán kroutí hlavou.
„A nejen technické a přírodovědné, ale prý budou zakázány i lingvistické obory, většina
oborů zabývajících se historií, archeologií a dalšími podobnými obory a…“
„Pardon, pane důstojníku,“ přeruší nás řidič, který vystoupil i s manželkou. „Kolik by mé
ženě hrozilo let vězení za to, co udělala?“
„Záleží na tom, jaká je míra jejího provinění, ale nejnižší sazba je šestnáct měsíců vězení za
ta svinstva, která dělala. Nejvyšší dvanáct let, ale to hrozí, jen u nejtěžších případů vlastizrad spáchaných v Německu.“
„Souhlasím. Nechám se zatknout,“ špitne žena. „Ale neoddělujte mě od mých dětí, prosím.
Chci se tu s nimi nakonec usadit.“
„Až si odsedíte svůj trest, můžete se usadit, kde chcete. Nasedněte si do auta a jeďte.
Pošleme zprávu druhému stanovišti, aby Vaše auto zastavilo a Vás zatklo.“
   Opět si nasednou, velitel zvedá závoru a auto vjíždí do černého tunelu. Chvíli ho, ještě
sledujeme a pak pokračujeme ke kontrole dalšího auta, pak další, další a další auto. Většinou to jde rychleji, než tohle, přeci jen ne v každém seděla kolaborantka.
Ilustrační obrázek.

   „Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán řidičovi, kdoví kolikátého auta. Přestal jsem je počítat po třicátém zkontrolovaném. Z tohoto auta vystupuje kostnatý mladík, který si nervózně mne ruce. To ale není nic neobvyklého. Skoro každý tu vypadá nervózně a vystrašeně. „Jméno a příjmení.“
„Rudolf Rudi Wilfried.“
„Narozen 29. února 1999? Máte blbé datum narození. Takhle slavíte narozeniny, jen jednou
za čtyři roky, co?“
Mladík se zasměje. „Ano, co se dá dělat.“
„Rok 1999, ale nebyl přestupný,“ upozorní ho kapitán.
Mladíkovi zmrzne úsměv na tváři. Podívá se na mě a na ostatní okolo. Reaguji první a vší
silou ho udeřím pažbou sonogunu do břicha. „Něco má za opaskem!“ vykřiknu a vytahuji zpoza opasku ovladač.
„Detonátor,“ upozorní kapitán a Renata s Markem okamžitě kontrolují auto. „Matěji, proveď
satelitní analýzu vozu,“ nařizuje kapitán, zatímco klečím na tom hajzlovi.
„Rozkaz. Hned to bude…“ je chvíle ticha. „V kufru vozu je něco odstíněné. Nedokáži to identifikovat.“
„Trhaviny?“
„Možná.“
„Zavolejte pyrotechnické komando, zabezpečovací tým a odkloňte kolonu. My se stahujeme
i s vězněm.“
Nasazujeme mladíkovi černý pytel na hlavu, želízka na ruce a v předklonu ho vedeme do
tunelu. U auta zůstává pouze Renata a Marek, kteří mají vyčkat na příchod záloh.
„Kapitáne, jak jste to věděl?“
„Co?“
„Na tom datapadu bylo stejné datum narození, které jste řekl.“
Kapitán se usměje. „Moje nejmladší sestra se narodila v únoru 1999,“ odpovídá a úsměv se
mění ve škleb. „A navíc, tihle vystrašení rachetici se stali děvkami islámu. Co jiného u nich čekat, než terorismus?“ 

(c) Autor: Herakleios Stalker, (Praha, ČR) 
      Zdroj: http://www.novaburzoazie.com 


19. března 2018

ROZVADOV - SETKÁNÍ VOJÁKA US.ARMY A POHRANIČNÍKŮ

Včera (18.3.2018) mě přišel do pošty e-mail s níže uvedeným textem, kdy bývalý voják US.ARMY, jenž sloužil na státní hranici (západní) Německo - ČSSR v oblasti Rozvadova, žádá weblog Pohraničník o zprostředkování setkání své, jako bývalého amerického vojáka s bývalými pohraničníky, kteří, podobně jako on, sloužili na československo-německé hranici na Rozvadovsku. Zde je text: 

Dobry Den, I do not yet speak Czech but am slowly learning so I am using google translate.  I served on the CSSR border near Rozvadov and I will be landing in Praha in 10 days.  I intend to visit the PS museum in Rozvadov and would really like to meet some PS people and sit and have a beer with them.  There is also one person in particular I would like to meet and I have included his picture [just in case you might know who he is].  If you know how I can get this picture [and a few more] posted somewhere that might help me find these people I would be greatly thankful.

If you would like to meet you can contact me via this email or my in country contact is

Joe Shields c/o Vít Zemánek

tel. (+420) 775 692792

I really look forward to meeting some of my old "enemies".


Dobry Den, jsem ještě nemluví česky ale pomalu učí tak jsem pomocí google translate.  Já jsem sloužil na hranici ČSSR poblíž Rozvadov a já přistání v Praze za 10 dní.  V úmyslu navštívit muzeum PS v Rozvadově a opravdu rád s někým PS a sedět a mít pivo s nimi.  Existuje i jedna osoba zejména bych chtěla potkat a jsem zařadil jeho obrázek [případ mohl vědět, kdo to je].  Pokud víte, jak to dostanu obrázek [a další] vyslán někde, že by mi pomoci najít tyto lidi bych byl velice vděčný.

Pokud byste chtěli poznat můžete mě kontaktovat prostřednictvím tohoto e-mailu nebo v mé zemi je kontakt
Opravdu se těším na setkání s některými z mých starých "nepřátel".

Screenshot příchozího e-mailu z USA.


  Bývalý voják pohraniční jednotky US.ARMY Joseph Shields zde uvádí (český) telefonní kontakt na osobu žijící v České republice,(pan Vít Zemánek, tel: 775 692792) které je možné zavolat a zjistit si podrobnosti a případně se domluvit na setkání v Rozvadově, u tamnějšího Muzea PS a potom si někam zajít na pár piv, neboť jak známo, u dobrého moku se nejlépe diskutuje. 

Voják US.ARMY Joseph Shields na státní hranici NSR - ČSSR. 


   Samozřejmě, že já sám, coby bývalý důstojník československé Pohraniční stráže, rád napomohu realizaci takového setkání, neboť si myslím, že je správné, když se dnes setkávají bývalí protivníci z obou stran přísně střežené hranice v dobách studené války. 

   Několik takových setkání už proběhnulo a já jsem samozřejmě o tom informoval zde, na weblogu Pohraničník. Setkání tohoto druhu probíhají i v zahraničí, svého času jsem četl o setkání bývalých pilotů US.Air Force a pilotů letectva Sovětského svazu. Určitě by se to dalo najít přes Google. 

   Pan Joseph Shields v příloze mailu, kromě textu a své fotografie z oněch časů poslal i dobové foto důstojníka Pohraniční stráže, se kterým se náhodně setkával během provádění tzv."demarkací" státní hranice. Určitě jste takové setkání na čáře zažili i vy, kdo jste sloužili kdekoliv na čs-západoněmecké hranici. Na druhé straně vojáci US.ARMY, nebo policisté BGS, Bayerische Grenzpolizei, či celníci ZOLL, navzájem jsme se vyfotil, zasalutovali a šli jsme po svých :-) Já jako důstojník PS jsem v letech 1985-1990 zažil takových setkání snad stovky a časem už mě ty tváře byly povědomé. Ti, ne druhé straně hranice to měli stejně. 

   A právě s tímto nadporučíkem PS, jehož jméno p.Joseph Shield samozřejmě nezná, by se také rád setkal. A kdoví, pokud se o tomhle článku dozví onen nadporučík odněkud z roty PS na Rozvadovsku, třeba se bude chtít se svým bývalým americkým protivníkem také vidět. 

Kontakt/mail Joe Shields ssbn656gold@hotmail.com



   Takže, pokud by někdo z vás, čtenářů weblogu Pohraničník věděl, o koho se jedná, dejte mu prosím vědět. Jinak já osobně nevím, co jiného bych pro to ještě mohl udělat. Děkuji  :-)

    Samozřejmě, je možné obrátit se i na moji osobu jako Admina weblogu, přes můj MAIL a já jsem ochoten předat požadované dále, samozřejmě s tím, že budu diskrétní a neposkytnu informace žádné třetí straně. Ti, kdož už se někdy na mě obrátili, s nějakou žádostí, prosbou, zprostředkováním, vědí, že mlčím jako šumavské hvozdy a co se do redakce dostane, tak tady i zůstane.  




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s obdobnou tématikou.

***  Setkání vojáků Pohraniční stráže, ČSLA, US.ARMY 19.9.2014 

*** Setkání vojáků Pohraniční stráže a policistů BGS 11.7.2015  

*** Moje střetnutí s vojáky US.ARMY v Trojmezí

***  Muzeum Pohraniční stráže Rozvadov kóta 233 

***   Diskuzní fórum na webu Vojensko CZ

9. března 2018

POHRANIČNÍ INCIDENT - DYLEŇ 1959

Příběh, který se odehrál 22.října 1959 v pohraničním úseku 14.rPS Slatina. 

Měl to být obyčejný zkušební let. Němečtí piloti však kvůli špatné znalosti morseovky a neuvěřitelné shodě náhod havarovali na územím tehdejšího Československa. Studená válka byla v plném proudu a zadržení západoněmeckých letců bylo velkou senzací. 


Thunderstreak F-84 F


   Dne 22.10.1959 v 09:10 ráno odstartovaly dva letouny Thunderstreak F-84 F ze základny Memmingen ke cvičnému letu podle přístrojů přibližně na trati Memmingen – Norimberk – Frankfurt – Memmingen. Zhruba po třiceti minutách letu ve výšce 10 000 metrů měl vedoucí dvojice letců Rolf Hoffmann, u kterého se jednalo o první let tohoto typu, závadu na kyslíkovém systému. Další pilot Helmut Kraus, který byl jako instruktor, převzal velení a rozhodl o návratu zpět na domovskou základnu. Oblastní kontrola ve Fürstenfeldbrucku jim udělila pokyn k návratu na základnu a povolila zahájit sestup na přistání.To bylo poslední, co si letci mezi sebou dokázali potvrdit. Následně, pro technickou závadu na vysílačce jednoho ze strojů, spojení mezi sebou ztratili. 




   Piloti byli přesvědčení o tom, že se nachází v prostoru cílového letiště, neboť jim předtím vojenský řídící letového provozu dané oblasti udělil povolení k zahájení sestupu a přistání na základně Memmingen.

   Dvojice pilotů, která se domnívala, že vykonává standardní přístrojové přiblížení na sestupu v Memmingenu, přitom nevědomě dvakrát narušila československý vzdušný prostor. 

   Vojenské radiolokátory československé PVOS zachytily oba Thunderstreaky v 10:07 jihozápadně od Norimberku a od té doby jim byla věnována pozornost. Na naše území vlétly v 10:24 v oblasti kopce Dyleň západně Mariánských lázní ve výšce 5 500 metrů. Letouny dále pokračovaly po trase Horní Slavkov, Sokolov a Cheb a v 10:28 naše území opustily, zhruba v místech Starého Hroznatova, ve výšce 5 200 metrů. 
V 10:30 byly v důsledku rychlého klesání ztraceny všemi prostředky RTV (Radiotechnického vojsko) v prostoru Redwitz (pozn: Redwitz an der Rodach, město 80 kilometrů západně Chebu).
   
   Maximální hloubka narušení vzdušného prostoru byla 30 kilometrů, celková délka letu nad naším územím činila 70 kilometrů, přičemž doba letu při maximální zaznamenané rychlosti 1000 km/h byla pouhé čtyři a půl minuty.

   Vzhledem k častým provokacím považovaly orgány PVO pohyb zachycených cílů za vědomé konání protivníka a rozhodly se rychle jednat.

   Proti narušitelům nechala PVOS postupně odstartovat tři přepadové stíhače – jeden MiG-19 P z letiště Plzeň-Líně, jeden MiG-17 PF z letiště v Žatci, oba ze sestavy 3. slp (Stíhací letecký pluk), a jako poslední MiG-17 PF z letiště v Českých Budějovicích z 1. slp.



   Rozkaz ke vzletu přepadového stíhače MiG-19P z Líní přišel v 10:13. Kapitán Polák dokázal vzlétnout za tři a půl minuty od vydání rozkazu, tedy v době kratší, než byly platné normy. Stíhač byl veden radiolokátorem P-20 Dobřany, který byl však silně rušen atmosférickými poruchami. Aby v prostoru Chebu nedošlo ke ztrátě zasahujícího letounu z obrazovky radaru a případnému narušení vzdušného prostoru NSR, rozhodl se letovod-operátor přehrazovat dráhu narušitelů východně od Karlových Varů, k čemuž byl dále ze Žatce povolán MiG-17PF s kapitánem Brunclíkem. Třetí přehrazování probíhalo v prostoru Bílovice-Nepomuk letounem MiG-17 PF kapitána Ptáčka z letiště Planá v Českých Budějovicích.

   MiGy se však se Thunderstreaky nepotkaly. Důvodem byla krátkodobost letu obou narušitelů nad naším územím a z toho vyplývající nemožnost zachytit letouny palubními radiolokátory. Navádění bylo dále ztíženo tím, že pro atmosférické poruchy, údajně vyvolané přechodem teplé fronty, žádný radiolokátor nedokázal vést současně cíl i stíhače. Svoji roli pak hrálo počasí v prostoru narušení hranice: zataženo, spodní základna oblačnosti 200–300 metrů, horní hranice 10 000 metrů, déšť, dohlednost pod mraky do 10 kilometrů, nárazový vítr 20 až 50 km/h.

   Během sestupu, v době, kdy se obě západoněmecká letadla měla ocitnout na finále, vysunuli piloti podvozek, brzdicí štíty a přistávací klapky. Letouny však místo základny Luftwaffe přistávaly na československém území poblíž Dyleně. 
V této konfiguraci zachytily oba Thunderstreaky při rychlosti 280 km/h za vrcholky stromů, těžce poškozené začaly hořet a rozpadat se. Piloti se stihli katapultovat.




   Oba letci se po úspěšné katapultáži ze svých letadel ocitli na padácích a dopadli do korun stromů. Zatímco Helmuth Kraus použil nůž, aby přeřízl padákové šňůry, pohodlně se spustil na zem a od místa nehody ušel dva kilometry, než byl zadržen dvojčlennou hlídkou Pohraniční stráže, jeho kolega Rolf Hofmann zůstal bezvládně viset deset metrů nad zemí a teprve voláním „Hilfe, Hilfe“ si sjednal pozornost jednotky PS pod velením kpt.Josefa Havla, která mezitím dorazila na místo předpokládaného výbuchu. 

   V prostoru dopadu obou letounů, nesoucí označení DD-107 52-6546 a DD-108 51-9517, nacházející se zhruba 1 500 metrů od státní hranice, byly nalezeny oba padáky, vystřelovací sedačky Martin Baker a pilotní přilba s dýchacím přístrojem patřící Krausovi. Trosky jeho letounu zároveň při dopadu zapálily lesní porost. V žádném z letounů nebyly nalezeny náboje.


   Krátce po převozu na rotu je příslušníci plánské brigády PS útvaru Slatina předali orgánům z nadřízeného velitelství. Kolem jedenácté hodiny večerní si oba letce vyzvedli příslušníci Hlavní správy Vojenské kontrarozvědky a eskortovali je do věznice v Praze Ruzyni. 



Co o této události říká Kronika (tehdejší) 4.roty Pohraniční stráže Slatina? 

Cituji: 

Dne 22. 10. 1959 v 10.16 hodin bylo v úseku rPS Slatina zaznamenáno narušení vzdušného prostoru z NSR do ČSR dvěma tryskovým i letadly. Ty nebylo možné z důvodu nízké oblačnosti identifikovat. Krátce po narušení byl z prostoru plánského můstku zaznamenán hlídkou 4. rPS Slatina svobodníkem Josefem Špaňou výbuch. 

  U roty byl vyhlášen pohraniční poplach a organizováno pátrání. V prostoru Plánský můstek potvrdil PPS, hajný p.Hrubeš, havárii dvou letadel. Pohraničníci, kteří propátrávali terén zaslechli volání. V uvedeném směru narazili na jednoho z letců, který visel zavěšen v padáku v koruně stromů, asi deset metrů nad zemí. 

  Jednalo se o pilota BW - Luftwaffe. Krátce poté byl v sousedním úseku roty PS Mohelno zadržen technickou hlídkou voj. Antonínem Kozákem a voj. Jaroslavem Fialou i druhý pilot a to v době, kdy se snažil překonat drátěný zátaras (signální stěnu) ve směru do NSR. 

  V úseku roty byly nalezeny zbytky dvou havarovaných tryskových letadel F-84 v barvách německého Bundeswehru. 

ZDROJ: KVASNIČKA Stanislav: Z historie 12. brigády PS Julia Fučíka vyznamenané Řádem rudé zástavy Planá, 2012, str. 56,57

                      Screenshot z diskuze na FB Group bývalých pohraničníků.



   Dva dny po nehodě, 24. října 1959, byli oba letci na základě rozhodnutí Generálního prokurátora vzati do vyšetřovací vazby. Stabsunteroffizier Helmuth Kraus a Unteroffizier Rolf Georg Hofmann patřící k 1. letce stíhací-bombardovací eskadry Jagdbombergeschwader 34 „Allgäu“ byli obviněni z trestného činu vniknutí na území republiky, podle paragrafu 95 a trestního zákona, a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví podle paragrafu 246 odst. 1 trestního zákona, neboť havárií způsobili škody na lesní kultuře.

   Případ byl tehdy nakonec uzavřen ve smyslu: "byli zadržováni právem, mohli jsme je postavit před soud, ale velkoryse jsme vyhověli žádosti západoněmeckých úřadů o vydání obou pilotů zpět bez potrestání". 

   Dne 3.prosince 1959 v jednu hodinu odpoledne opustili příslušníci letectva NSR Helmuth Kraus a Rolf Hofmann své ruzyňské cely 246 a 244 a v podvečerních hodinách byli předáni německé straně. Stalo se tak na přechodu Waidhaus – Rozvadov.

   Československá strana si na spolkové vládě v Bonnu nárokovala odškodnění ve výši zhruba 230 000 Kčs. Za pobyt obou pilotů ve věznici Praha - Ruzyně si Ministerstvo vnitra účtovalo 25,- Kčs za osobu a den, celkem tedy 1950,- Kčs. Samostatnou položkou byly cigarety a časopisy, které vyšly na 780,- Kčs.

   Osud v Československu krátce zadržovaných letců Krause a Hofmanna, z podzimních dnů roku 1959, zůstal jedním z mnoha důkazů, že tzv.studená válka tak měla ve středu Evropy svoji žhavou československou hranici. 

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: pan Miroslav Jindra  

ZDROJ ČLÁNKU: web Technet CZ  

Text článku publikovaného zde na weblogu Pohraničník byl částečně krácen, byly zveřejněny jen ty pasáže, které se týkají Pohraniční stráže a ochrany státní hranice. 
Komplet celý text lze nalézt na webu Technet.  

INFO Z NĚMECKÝCH ZDROJŮ.



    Thunderstreaks der Luftwaffe machten durch versehentliche Flüge hinter die Ostgrenze der Bundesrepublik mehrmals unliebsame Schlagzeilen. So blieben zwei F-84F (DD-107 und DD-108), die am 22. Oktober 1959 um 9.16 Uhr in Memmingen zu einem Instrumentenübungsflug gestartet waren, wochenlang verschollen. Die beiden Flugzeugführer, Stabsunteroffizier Helmut Kraus und Unteroffizier Rolf Hofmann, hatten um 9.50 Uhr gemeldet, dass eine Maschine Schwierigkeiten mit der Sauerstoffanlage habe. Auf dem Rückweg unterlief ihnen ein gravierender Navigationsfehler. Sie hatten offenbar das Funkfeuer ihres Heimatplatzes mit dem in Grafenwöhr nahe der tschechischen Grenze verwechselt. 

   Ein Pilot berichtete später: „Ich glaubte über Memmingen zu sein, als ich durch die niedrige Wolkendecke auf die Tannenbäume stieß. Ich zog hoch, dann war schon Feuer an der Maschine, die Turbine lief nicht mehr. Ich habe den Schleudersitz betätigt. War nicht hoch genug für den Fallschirm, der sich kaum noch öffnen konnte. Da hing ich an einer Tanne, habe den Helm und die Sauerstoffmaske an den Ast gehängt und bin runtergeklettert. Dann suchte ich Menschen und sah braune Uniformen, die ich noch nie gesehen hatte. Jetzt erst merkte ich, dass ich wohl in der Tschechoslowakei war ...“ 

    Die beiden Flugzeugführer wurden nach 41 Tagen Einzelhaft am 3. Dezember 1959 am Grenzübergang Waidhaus wieder den deutschen Behörden übergeben.

Stabsunteroffizier Helmut Kraus, 29, aus Göppingen bei Augsburg, verheiratet, ein Kind, seit Juli 1956 Soldat, ausgebildet in Amerika.
Unteroffizier Rolf Hofmann, 23, aus Friedberg in Hessen, ledig, seit Mai 1957 Soldat, ausgebildet in Amerika und Kanada.
Ihre beiden Düsen-Jagdbomber des Musters F 84 F "Thunderstreak" im Rottenverband von der Piste des Horstes Memmingen abgehoben. Kraus hatte 184, Hofmann 87 Alleinflugstunden mit dem Muster F 84 F hinter sich.



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Klikněte si na článek s podobnou tématikou: 

20. února 2018

VÝZVA Z MAILOVÉ POŠTY (SEMINÁŘ 18.5.2018)

V e-mailové poště mě přišla 19.2.2018 prosba, kterou zde, bez jakékoliv úpravy, nebo svého komentáře publikuji, aby se o ni dozvěděla pokud možno co nejširší část veřejnosti, zejména z řad bývalých pohraničníků. Ideálně asi těch, kteří bydlí poblíž níže uvedené lokality. 

Screenshot přijatého e-mailu (kliknutím zvětšíte).

CITUJI Z MAILU: 

Dobrý den, 

našel jsem kontakt na internetu a obracím se na vás s dotazem, zda by jste neměli zájem, případně nevěděli o někom, kdo by byl ochoten se účastnit krátkého setkání a besedy na téma ostraha hranice a její silné a slabé stránky. 

Pro lepší představu uvádím, že jsme skupina cca 25 mladých lidí se zájmem o bezpečnostní tématiku nejen z českých zemí, ale i z ostatních zemí blízkého a dalekého světa. Všechno jsou studenti, kteří v Brně studují obor bezpečnostní a strategická studia 
a nyní mám na starosti kurz - seminář, který probíhá v angličtině. Jedním tématem je i otázka střežení hranice a konkrétně železná opona. Proto hledám někoho, kdy by měl zájem se s námi potkat v pátek 18.5.2018 na území NP Podyjí u bývalého ŽTZ nedaleko obce Čížov. 

Je mi jasné, že je to možná daleko a mohou existovat i další aktivity, které mohou mít vyšší prioritu, ale pokud by byl zájem, případně kontakt na někoho, kdy byl ochoten se setkání účastnit, budeme rádi. Technické záležitosti bych se snažil nějak vyřešit, v rámci možností které máme. 

Děkuji předem za odpověď
S pozdravem 

Michal Pink  

Kontakt: mpink@email.cz


Takže, pokud by měl někdo zájem se zapojit, může se obrátit prostřednictvím mailu na uvedeného žadatele a případně se domluvit na nějaké formě spolupráce při realizaci semináře. 

Děkuji. 

14. února 2018

V HRANIČNÍM PÁSMU A ZA ŽELEZNOU OPONOU

Revolverová story publikovaná v Lidových novinách.

Čtěte a názor si učiňte sami. Bývalí vojáci Pohraniční stráže budou patrně nevěřícně hledět na text, který pan Pavel Machálek předkládá k uvěření a i ti, kdož na vojně nebyli,ale znají reálie tehdejšího pohraničí, budou asi také na pochybách. 

Počátkem 70. let minulého století si pořídil chatu nedaleko rakouských hranic. Nový Vojířov, vzdálený pár stovek metrů od železné opony, navštěvoval Pavel Machálek každý víkend. V rozhovoru pro Lidovky.cz odpůrce tehdejšího režimu líčí, jak ho členové pohraniční stráže nechávali rybařit v zakázané, ostře střežené zóně a přibližuje život na vesnici plné „fízlů“.  

Hraniční pásmo, území pro běžné československé obyvatele v dobách reálného socialismu nepřístupné. Vstup do něj byl povolen pouze starousedlíkům nebo majitelům rekreačních chalup. A to navíc jen k výstražným cedulím se zákazem.

V jedné z obcí nedaleko státních hranic si před zhruba padesáti lety pořídil roubenku i Pavel Machálek. A tak má bohaté zkušenosti s tím, jak to tehdy v přísně hlídané části republiky vypadalo.

„Bylo skličující, jak téměř všichni lidé na vesnici na sebe donášeli nebo byli nějakým způsobem zaháčkovaní v noční hlídací službě,“ říká Machálek v rozhovoru pro Lidovky.cz o vesnici se zhruba dvěma stovkami obyvatel poblíž Jindřichova Hradce.

*Lidovky.cz: Jaký byl život nedaleko železné opony?

Téměř 90 procent mužské osádky obce byli dobrovolní pomocníci při ochraně hranice. Snad v každém baráku byl alespoň jeden z nich napojený na Pohraniční stráž. Stáli u silnice, nebo chodili ve dvojicích. Uvedu příklad. Stáli jsme u polorozbořeného stavení, bavili se ve skupině s místními rodáky. Naši skupinku v dálce míjel nějaký civil. Jeden místní se najednou omluvil, že si musí pro něco skočit domů. Za deset minut se vrátil, pokračovali jsme v rozhovoru. Hodinu nato přijel z posádky důstojník, potřásl mu rukou a poděkoval za ohlášení. Neznámý civil byl ve skutečnosti provokatér, který testoval bdělost obyvatel obce v režimu všedního dne. Takto se odehrával život v příhraničních vsích.

*Lidovky.cz: Proč jste tam tedy zůstával?

V průběhu let se přirozená averze proměnila v rozpačitou toleranci. Nemyslete si ale, že nás za těch 40 let přijali za starousedlíky. Měl jsem tam i pár přátel, dokonce i skvělých kamarádů. Můj kamarád, říkejme mu Ota, byl také pomocníkem. Podával hlášení, co se v obci vrtlo. Ale jinak - a to se dalo pochopit - byl, jak se říká, takový kamarád do deště. Oba jsme navíc byli rybáři, on byl rovněž nimrod, takže jsme spolu chodívali rybařit a on mě brával na posed při lovu divokých prasat.

Jednoho dne za mnou přišel a říkal, že získal od majora povolení zachytat si ryby na Staňkovském rybníku, který tvoří svým vnějším okrajem část česko-rakouské hranice. Jeho vnitřní část byla směrem do vnitrozemí důmyslně chráněna chatovou oblastí, kterou tvořili výhradně estébáci a příslušníci policejních sborů, kteří tam jistili neproniknutelný a spolehlivý ochranný val. Soustava tří rybníků tvořila hranici státu. Spolu s Otou a doprovodným důstojníkem - pochopitelně také rybářem - jsme byli na rakouské straně rybníků.

*Lidovky.cz: Chcete říct, že jste se jako civilisté dostali za plot do přísně střežené zóny u hranic, kde hrozilo riziko vašeho útěku z Československa, a ještě s přispěním pohraničníků?

Když toto budu dnes komukoliv vyprávět, řekne, že lžu, že si vymýšlím. Přeci není možné, aby šéf tamní posádky dovolil civilům vstup na území, které je chráněno plotem a střeženo důmyslným systémem bezpečnostních prvků. Skutečně ale tomu tak bylo.

*Lidovky.cz: To mi vysvětlete. Co jste pro to museli udělat?

Nic. Prostě jsem se během těch let u toho majora zapsal dobrým způsobem, bez podbízení. Až na jednoho křiváka byli vesměs všichni důstojníci rozumní, vycházeli jsme spolu. S náčelníkem, tehdy majorem, nás pojilo dlouholeté přátelství, podobně tomu bylo i s kamarádem Otou. Oba již delší dobu nežijí.

*Lidovky.cz: Přátelství? To vám ani trochu nevadila náplň jejich práce?

My jsme se spolu o politice nebavili. Nechci tím nějak majora dehonestovat. Naopak se domnívám, že jeho čin poodhalil roušku zrůdnosti systému, ve kterém musel celý národ žít. To, co se dělo, zavinil zlomyslný režim, který nás 40 let usurpoval a dbal na to, aby hranice nebyla propustná.

*Lidovky.cz: Pořád mi nejde do hlavy, proč by členové Pohraniční stráže takto riskovali.

Oni si pravděpodobně ověřovali informace o mně, mém životě a co jsem dělal. A když zjistili, že jsem se o našich výletech nezmínil a nevytahoval se, tak mě nechávali. Jednou jsme se ale s tím jedním už trochu „ovíněni“ bavili. Ptal jsem se ho, když jsme seděli u té vody, co by dělal, kdybych mu řekl, že jdu do Rakous. Odpověděl, že by mě musel zastavit.

*Lidovky.cz: Jak vůbec v praxi vaše „výlety“ vypadaly?

Nebylo jich přehršel, ale rozhodně přes nějakých deset přechodů přes hranici jsem zažil. Většinou jsme chodili kolem třetí, čtvrté hodiny ranní, to bylo ještě kuropění. Naším výchozím bodem byla posádka, kam jsme přijeli autem a odtud jsme šli pěšky.

Museli jsme vždycky mít, nazvěme ho, závodčího, vyššího důstojníka, který s námi šel, voják, který měl klíče a doprovodil nás k ostnatému plotu. Přišli jsme k oplocení, v němž byla železná branka. On vzal, říkali tomu pojítko, nahlásil příchod a počet lidí, dostal souhlas a odemkl první branku. Následovala druhá dvířka, další zámek. Závodčí nás vpustil, zavřel za námi vrátka a větví rozptýlil zem oraniště, aby na ní byly vidět případné nové šlápoty.

*Lidovky.cz: Co jste si v tu chvíli pomyslel, když jste se najednou ocitl na zakázaném území?

Byl to neskutečný zážitek. Panovalo tam naprosté ticho, ranní mlha to celé rámovala do tajuplné podoby, sem tam se ozval nějaký pták. Ušli jsme asi půl kilometru podél potoka, který tam protékal, přešli lávku a ocitli se na hraně staňkovského rybníka. Od něho to bylo do Rakouska asi dvacet metrů. Hraniční kameny lemovaly okraj rakouského lesa.

Byli jsme domluveni, že u branky zpět do vlasti budeme v určenou hodinu. Toutéž cestou jsme se pak vraceli zpátky. Většinou to bylo tak, že souběžně s časem návratu se tam objevil klíčník s pojítkem. Jednou jsme se ale špatně domluvili na návratu a byli jsme nuceni tam asi hodinu čekat. Museli jsme se schovat za stromy, aby nás neviděli štěkající psi. 

*Lidovky.cz: Máte na mysli psy Pohraniční stráže?

No jistě, jak nás viděli, tak neustále zlostně štěkali. Pohraničníci měli psy, kteří s nimi drželi strážní službu a procházeli území, a pak psy, kteří byli vyloženě cvičeni k zastavení člověka i za cenu potrhání. Byli v uzavřeném prostoru kotce, který byl poset zvířecími kostmi. Vyklápěcí vrátka v případě prostříhání drátěného plotu narušitelem automaticky uvolnila západku a kotec se automaticky otevřel. Cesta k lovu byla volná. Je pochopitelné, že moje zvídavost nebo případný komentář nebyly namístě. Stávalo se, že jsme šli kolem a žádné štěkající bestie tam nebyly, nebo byly přesunuté jinam.

*Lidovky.cz: Všiml jste si na cestě ještě něčeho, co vás zaujalo?

Před plotem byly v různých výškách, natahané ostnaté dráty mezi stromy. Ve dne jsme je viděli, ale kdyby narušitel místem běžel v noci, tak se potrhá na mraky.

*Lidovky.cz: Zaregistroval jste v průběhu let, že by se někdo v okolí pokusil utéct do zahraničí a byl následně zastaven?

O žádném incidentu nebo drastickému napadení člověka v tomto úseku ani nemohu vědět. Armáda takové informace nesdělovala.

*Lidovky.cz: Střelbu jste ve vesnici neregistrovali?

Střelbu ne. Co se ale ozývalo až ve vesnici, byly rány po výbuchu min, které byly rozmístěny podél plotu. To bylo na pořadu téměř každý den, to když lesní zvěř šlápla na nastraženou past. Navíc ještě po každém výbuchu vylétla do vzduchu raketa. Měli tak zmapované místo, kde ke kontaktu došlo. Případný narušitel neměl mnoho šancí.

Jeden incident si ale přeci jen pamatuji. Tenkrát se o něm lidé dozvěděli z toho důvodu, že se jednalo přímo o starousedlíka. Jezdil s traktorem a protože pole se musí sklízet, tak zajížděl až k drátům maje průkaz, který mu to umožňoval. Vždy přijel, pokosil seno, dal do balíků a odvezl. Jednou si ale přivezl žebřík. Vylezl na žebřík, přelezl plot, žebřík si vzal na druhou stranu a sbohem Československo.


ZDROJ A FOTO:  Pavel Machálek

Pavel Machálek na dobové fotografii.

Narodil se 22. ledna 1939 ve Zlíně.
V roce 1972 si pořídil chalupu v Novém Vojířově u Jindřichova Hradec, pár stovek metrů od železné opony. Bydlí v Praze.

Pracoval jako grafik u Československých aerolinií, kterým navrhl například grafický image OK-JET. Následně se živil jako výtvarník na volné noze. Aktuálně je v důchodu.

REDAKTOR LN: Robert Sattler

PUBLIKOVÁNO (11.2.2018): https://www.lidovky.cz 

* * * * * * * * * * * * * 

Z diskuze na FB Group s tématikou Pohraniční stráže - PS OSH 
(Screenshot diskuzního fóra k článku na LN). 








ZAJÍMÁ VÁS VÍCE INFORMACÍ O POPISOVANÉ LOKALITĚ? Klikněte si: 

*** Kuriozita z dob studené války - Staňkovský rybník